Vnitřní Lenin - kapesní listopadová revoluce

      Dne 25. listopadu se v Brně uskutečnila kulturní akce pod názvem „Vnitřní Lenin - kapesní listopadová revoluce“. Při cestě na tuto akci jsem si nebyl příliš jistý, co od toho mám vlastně čekat. Hned jak jsem dorazil, zaskočil mě relativně velký počet převážně mladých lidí, kteří čekali na začátek kulturního programu. Postupně přicházeli další a nakonec se v malých prostorách, ve kterých se to celé odehrávalo, nedalo skoro pohnout.
      Celý program zahájil krátký proslov o tom, co nás všechno čeká, a následovala poutavá přednáška Petra Michálka o podobě Lenina v sovětských filmech, doprovázená ukázkami snad ze všech významných filmů, kde se postava vůdce Říjnové socialistické revoluce objevila, jak se postupně měnilo jeho ztvárnění od jeho heroizace přes romantizaci jeho osoby a celé revoluce až po období, kdy byl ztvárňován spíše v dehonestující podobě.

Bylo to v máji

Film „Bylo to v máji“ (réžia M. Frič, V. Berdych) bol natočený v roku 1950 a poukazuje na prechod medzi novým a starým. Poukazuje na robotnícku demokraciu vo výrobe a na nový prístup k práci. Dej sa odohráva v období medzi dvoma sviatkami práce. Hlavným hrdinom je Šebesta (J. Marvan), hlava rodiny, ktorý je k svojej rodine prísny a nové pomery si nevie a nechce osvojiť. Témou filmu sú mladí a nadšení úderníci, ktorí vymýšľajú rôzne zlepšenia vo výrobe a rekordne prekračujú stanovené plány. Starý Šebesta je k úderníctvu skeptický a tvrdí, že všetko je už overené a zebehnuté a že vo fabrike na radiátory, kde on pracuje sa nič zlepšiť nedá.

Statis Prusalis - Nezapomeň

Sicko - americký sen, jak nechce být viděn

Před několika dny jsem si pustil film Sicko z roku 2007 od amerického oscarového režiséra Michaela Moora (za film Bowling for Columbine) a každému , který si myslí, že tento režim má něco společného s lidskostí, bych doporučil se na něj podívat a zamyslet se.
      Sicko neukazuje Ameriku ve světle populárních sitcomů, které ukazují směnným kapitálem zabezpečenou skupinu geeků či jiných "borců", kteří dle pravidla "co krok, to hláška" sypou hlášky z rukávu, a které potom většina mládeže používá místo češtiny.

Antikomunistický country song z roku 1952

Ve vysílání Country rádia mě zaujal antikomunistický americký country song „I ´m no communist" („Nejsem komunista") z počátku 50. let, existující minimálně ve dvou verzích. Interpretem jedné z nich je autor písně Carson Robison (1890 - 1957) a datum jejího vzniku neznám (http://www.youtube.com/watch?v=HMskjKZ4r4E), druhou verzi zpívá duo Lullu Belle and Scotty (Myrtle Eleanor Cooperová, 1913 -1999, Scott Greene Wiseman, 1908-1981) a její vznik je datován rokem 1952 (http://www.youtube.com/watch?v=gudJgbvBnmo).

      Píseň je, jak je zjevné už z jejího názvu, antikomunistická. Zůstává svědectvím o tom, jak protikomunistická štvanice v USA zasahovala v době existence socialistického tábora, zvláště v letech největších úspěchů stalinského SSSR na konci 40. a začátku 50. let, do všech oblastí amerického života, včetně populární hudby. Na druhou stranu text obsahuje i kritiku americké politiky a je zakončen varováním, že jestli to takto půjde dál, „komunisté mohou vyhrát zápas bez jediného výstřelu".

Šachta pohřbených idejí - reformistický film o socializaci z roku 1921

Zhlédnout film z roku 1921, z doby před 90 lety, je pro každého zájemce o dějiny filmu i o dějiny jako takové bezesporu zajímavé. Jedná-li se o film se sociální tématikou, je pro pokrokového diváka zajímavý dvojnásob. Takovým filmem je sociální drama o pěti obrazech „Šachta pohřebných idejí". Vzniklo před 90 lety v režii Rudolfa Myzeta (1888 - 1963) a Antonína Ludvíka Havla (1894 - 1968) v produkci pražské firmy Vilim. První z dvojice režisérů ztvárnil také hlavní roli horníka, později úředníka a dělnického důvěrníka Havleny.

Karol Janko: Horský prameň

Tri dni kvet kvitne,

kvet napojený na infúzie,

svet hučiacich motorových vozidiel;

keď som sa bol napiť snehu,

len dunenie postupné v tupom behu.

Otčimove nožnice na vinič

bez pružiny odložené z viníc

v starej časovej skrini

parazity starých papekov vinič;

šmyk, šmyk, pre silu mladú.

Antisovětský příběh

Jeden z návštěvníků našich stránek mě upozornil na kampaň „Sovětský příběh", jejímž účelem je dodávání stejnojmenného militantně antikomunistického „dokumentárního" filmu pro základní a střední školy. Toto „dílo" z r. 2008 pochází z bašty fašistického revanšismu, antikomunismu a antisovětismu, smutně proslulé současnou perzekucí pokrokového hnutí a nacionalismem, z Lotyšska. Česká distribuce používá též druhý překlad jeho názvu (v originále anglicky /že by nový lotyšský úřední jazyk?!/ The Soviet Story) „Příběh rudého zla"¹⁾. Jak praví autoři této kampaně na stránkách sovietskypribeh.sk, jejím cílem je „1. Poslať dokumentárny film - Sovietsky príbeh - na všetky základné a stredné školy a vyzvať riditelov aby bol odvysielaný; 2. Ukázať žiakom skutočnú, neľudskú tvár komunistickej a nacistickej ideológie a ich spoločné korene v marxizme; 3. Demaskovať mládeži súčastné extrémistické skupiny (neonacistov a anarchistov), a ukázať, že sú vo svojej podstate rovnaké! Rovnako nebezpečné!" ²⁾

Před 60 lety zemřel komunista Jindřich Plachta

Před 60 lety, 6. listopadu 1951, zemřel v Praze populární český komik a spisovatel, komunista Jindřich Plachta, vlastním jménem Jindřich Šolle. Narodil se do rodiny montéra a strojního zámečníka 1. 7. 1899 v Plzni. Studoval obchodní akademii, v l. 1910 – 1911 navštěvoval ruskou školu v Bachmutu, kde jeho otec pracoval na stavbě lihovaru. Po maturitě byl zaměstnán jako bankovní úředník, nejprve v Krakově, poté v Praze. Od r. 1921 vystupoval v kabaretech, odkud vzešlo mnoho dalších slavných komiků meziválečného období, např. Vlasta Burian, Saša Rašilov, Ferenc Futurista či Eman Fiala. V r. 1927, kdy byl jako úředník ze zdravotních důvodů předčasně penzionován, se začal divadlu věnovat profesionálně.

Vladimir Majakovskij - básnik revolúcie

Vladimír Vladimírovič Majakovský sa narodil 19. júla 1893 na Kaukaze v gruzínskej dedinke Bagdadi v rodine lesníka. Od roku 1902 do roku 1906 navštevoval Kutaisské gymnázium. V roku 1906, keď mu zomrel otec, sa rodina presťahovala do Moskvy.

Už za štúdií na gymnáziu sa prikláňal k revolučnému hnutiu, za revolúcie v roku 1905 sa mu dostávala do rúk ilegálna revolučná tlač. S veľkým nadšením sa zúčastňoval študentských schôdzok a demonštrácii na uliciach. V tomto období sa tiež zoznámil s revolučnou poéziou. V Moskve Majakovský pokračoval v štúdiu, zapájal sa do ilegálnej práce, študoval marxistickú literatúru a v roku 1908 sa stal členom RSDRS. Pracoval tam ako propagandista kooptovaný do ilegálneho mestského výboru strany. Za podozrenie z účasti na ilegálnom hnutí bol v roku 1908 a 1909 dvakrát krátko väznený. Tretí raz ho uväznili za pomoc pri organizovaní úteku politických väzňov - žien. Majakovský si vo väzení odsedel celých 5 mesiacov, kde sa upriamil na novšiu poéziu. Mal vysoko vyvinutý umelecký vkus, v Moskve navštevoval výtvarnú školu, na ktorú sa zapísal v auguste 1911.

Tri otázky socialistického realizmu (4. časť- záver )

Odvoláva sa aj na Noru Krausovú, ktorá prehodnocovala vo svojom diele z roku 1976 podstatu pojmu mimézis v kontúrach soc. realizmu. “Upozornila najmä na interpretačný charakter mimézis oproti tradovanému „imitátio“ a súčasne zdôraznila, že ide o dialektické napätie medzi odrážajúcou a odrážanou zložkou“ (tamže. s. 423).

Podstatou subjektu, ktorý vnáša Lenin do svojej teórie odrazu je dialektizácia, na čo Krausová upozorňuje a potvrdzuje túto axiómu aj Oskar Čepan vo svojom diele „Stimuly realizmu“. Navyše ho obohacuje o pojem „estetický materializmus“, ktorý tiež pochádza z filozofických škôl Marxa a Lenina. Estetický materializmus zužuje obraz sveta a ponúka nám výsek skutočnosti, ktorý je adekvátny pojmu a zároveň prívlastku „socialistický“.

Osa naděje

V roce 2010 vydalo nakladatelství Grimmus zdařilou a politickými informacemi nabitou publikaci nazvanou Piráti Karibiku, jež v anglickém originále nese název Pirates of Carribean: Axes of Hope (Piráti Karibiku: osa naděje). Autorem knihy je britsko-pákistánský historik, spisovatel, filmový producent, lidsko-právní aktivista a reportér Tariq Ali. Tariq Ali je členem redakční rady časopisu New Left Rewiev, pravidelně přispívá do čtrnáctideníku CounterPunch (Protiúder) vydávaného ve Spojených státech. Přispívá rovněž do britského čtrnáctideníku literárních novel a esejů London Review of Books.

Keny Arkana

Drahé soudružky, drazí soudruzi,

doufám, že jste prožili překrásný 1. Máj, ať to bylo doma s rodinou, v práci anebo společně s jinými soudruhy na náměstích a v parcích.

Doufám, že vám vaši sváteční náladu nezkazil žádný hloupý řečník se svými předvolebními kecy, zásoben materiály, které jsou spíše podobné podřadnému dámskému časopisu s nezbytnými recepty, křížovkou a soutěží o mikrovlnku.

Trochu z jiného soudku. Znáte Keny Arkanu? Ale jistěže znáte. To je ta malá francouzská holka, co dělá bezvadnej politickej hip-hop, účastní se protiglobalizačních demonstrací, otevřeně podporuje Zapatisty a nebojí se ukázat prstem na původce světového zla.

Keny pochází z Marsey a vydala zatím čtyři alba (L’esquisse, Ente ciment et belle étoile, La rage, Désobéissance), plná smutku, soucitu a vzteku nad stavem tohoto světa. Její projev je živý a nekompromisní. Nemá nic společného s nabubřelým sexistickým projevem jejích oficiálnějších mužských kolegů z MTV. A protože je u hip-hopu nejdůležitější slovo a Keny zpívá francouzsky, posílám vám odkaz na písničku La rage (Zlost) s českým překladem.

Obdivuhodný výkon

      K „Pamětem a úvahám" Lubomíra Štrougala

      Chceme, aby záhlaví těchto poznámek na okraj nedávno vydané knihy bývalého předsedy vlády ČSSR bylo správně pochopeno. Neobdivujeme literární čin, který toto dílo představuje, ale dovednost, s jakou autor vzpomínek dokázal po celá čtyři desetiletí, kdy byl na odpovědných funkcích, zapírat své přesvědčení, přetvařovat se. Zvláště v tolik proskribovaném období „normalizace" (termín, který pro ně vymyslel na jednáních v Moskvě A. Dubček). Nevycházíme, když v knize listujeme, z údivu. Vždyť pro veřejnost, na kterou se L. Štrougal rád odvolává, je hned po G. Husákovi symbolem těch let.
      Se vzpomínkami se snad roztrhl pytel. Kdekdo cítí potřebu sdělit „jak to bylo". A dosvědčit, že se „zločiny komunismu" neměl nic společného. Kdekdo se také dovolává svých zásluh o skoncování s režimem, kdy se téměř nic nesmělo. Štrougalova kniha sice do této řady nepatří, ale příliš z ní nevybočuje. Minulost reálného socialismu svým způsobem hájí, zároveň se od ní distancuje. Připomíná to tanec mezi vejci. A co se mu zejména nelíbí? Že vinou jakési záhadné „dogmatické většiny ve vedení strany" jsme učinili nemálo „nešťastných a osudných kroků". Nejhorší podle něho bylo, když jsme se, jak tvrdí, vzdali „československé cesty" k socialismu a nechali si vnutit „model socialismu", který vůbec nebyl střižen na naši míru. Tady, máme-li L. Štrougalovi věřit, byl začátek našeho konce.

Šedá zóna

Pozn. na úvod: Tento článek snad ani nemá být recenzí na daný film¹⁾, ale spíše je jím inspirován...

      Dráty, vězeňská kapela, krásný zelený trávník okolo tábora, průvod lidí jdoucích z transportu do umýváren... Tedy „umýváren“. Nad tím vším všudypřítomný kouř.
      Jediné, co ještě může prodloužit tvůj život, je otrocká práce. Nekonečné pásy muničních fabrik, mizerné příděly, zvířecké zacházení ze strany dozorců z vyvolené árijské rasy... Nevíš dne ani hodiny.
      Nebo také plné stoly nejlepšího jídla a pití po 4 měsíce, poté „sprchy“. Pokud tedy dovedeš stát před plynovou komorou, tvrdit lidem do očí, ať si zapamatují, kde mají věci, protože se pro ně vrátí; pokud těm samým lidem, již po „očistě“, dokážeš vyrvat kleštičkami zlaté zuby, když ti nebude, milý čtenáři či milá čtenářko, vadit natírat krvavé zdi novým nátěrem, a jako třešničku na dortu budeš mít odvoz mrtvol k pecím a následné spalování...
      Aby byl příběh z koncentračního (nebo spíše vyhlazovacího?) tábora podáván ze strany Sonderkommanda, je velmi netradiční.
      Sonderkommando bylo asi nejhorší věc, jaká se mohla vězňům v táborech smrti stát.

Nucleo Terco - Octubre

Josef Laufer - Dopis Svobodné Evropě

Text v článku

Poslouchejte radiochango aneb www.radiochango.com

„Radio Chango chce vysílat radost a naději skrze muziku a zároveň být hnací silou vzpoury (nenásilné) za spravedlivější svět.“ Toto je úvodní věta, která nám na zmíněných stránkách představuje CHANGO, internetové rádio a jeho cíle. Nutno podotknout, že slovo nenásilně tam ještě donedávna nebylo, ale protože, jak dobře víme, boj proti „extrémismu“ je v plném proudu, nechtěli tvůrci těchto zajímavých stránek zbytečně riskovat.

      Radio Chango začalo vysílat v roce 2000 a k jeho vzniku nemalou měrou přispěli u nás velice slavní Manu Chao. Na Západě je obrovská tradice ilegálních politických rádií, která vysílala pravidelně či občasně na ukradených frekvencích, nyní celou věc usnadnil internet. Radio Chango je rádio revoluční, rádio pro mladé a není to rádio anglofonní. Stránky mají možnost volby jazyka, takže si je můžete prohlédnout v kastilštině, francouzštině, italsky, katalánsky, dokonce i japonsky a anglicky. Připojen je chat a fórum, ale je dosti obtížné najít zde někoho, kdy by si s vámi popovídal jinak než španělsky. Na rádiu si můžete pustit některé starší koncerty španělských, francouzských i jiných kapel a soundsystémů.

      Jistě jste již velice napjatí a chcete si pustit to tajemné Chango. Vězte tedy, že na rádiu uslyšíte převážně muziku, která by se dala zařadit do škatulky francouzský rock a latinoamericano, regge, ska, hip-hop, ale i zajímavé kombinace těchto stylů. Podle mne je největším přínosem tohoto rádia, že vysílá muziku zemí a národů, které jsou nám téměř neznámé a skrze muziku a zajímavé texty poznáváme, že tito lidé zpívají o věcech, které se nás týkají.

      Tak už si běžte poslechnout Chango!

      Ještě malá otázka, víte, kdo to byl Chango?

      Hezký poslech a Viva la revolucione, 

Lupa Alpina

A.R. Kraliakov: Proti mieru

Ktože rád bojuje ?
Otec, syn či matka ?
Nie ! To modla modiel,
- Dolár, - aj Libra
a ešte Marka!
Tie modly buržujov
sú plné biedy. To viem.
Oni sú proti mieru s nami
oni sú zdrojom tých vojen...
Oni sú nenásytný žralok.
Národy ženú do vojen.
Im zdá sa vojen málo
a veľa biednych.
Aj to viem. Som proti mieru s buržujmi,
Som proti sláve Božej..
Som za mier ľudí pokojných.
Pochopil si ma Bože?

Spomienka na Evu Kostolányiovú

Dňa 3. októbra 2011 si pripomíname 36. výročie úmrtia (1975) vari najpopulárnejšej, najšarmantnejšej i najcharizmatickejšej poprednej interpretky (česko)slovenskej populárnej hudby Evy Kostolányiovej. Na jej posledné miesto odpočinku na tzv. Novom cintoríne na Ulici Terézie Vansovej v Trnave po tieto dni i po tridsiatich šiestich rokoch prichádzajú s plnými priehrštiami kytičiek čerstvých kvietkov i s obrovskou neutíchajúcou spomienkou ľudia všetkých vekových kategórií. Obzvlášť mladé dievčatá a chlapci, slečny i mladí muži, ktorí nemali, žiaľ, to šťastie Evu Kostolányiovú vidieť na daktorom z jej koncertných programov, či vystúpení. K Evičkinmu hrobu, na ktorom sa v jeho ľavej časti nachádza na pomníku do kameňa vyrytá i pozlátená, zlatá Bratislavská lýra tak prichádzajú jej najvernejší i najskalnejší obdivovatelia i fanúšikovia.

Şerwan Hameran - Düşler Evi

Tri otázky socialistického realizmu (3.časť)

Dôležitým upozornením alebo postrehom sa stáva to, že takmer všetko „staré“ je nepravdivé (nesprávne) a všetko „nové“ je pravdivé (správne), čo komplikuje hodnotovú orientáciu v literatúre aj v lit. vede.

Generačné predsudky a existencia nových generácií rada popiera tie predchádzajúce, čo môžeme ospravedlňovať „vývojom“, ale nie každý „vývoj“ je „vývoj“. Sú to len pudové efekty, kopírujúce prírodné zákony v ich elementárnej zásade stálej premeny. Literatúra a lit. veda je spoločenský jav, ktorý má tendencie antagonistických tvrdení, vychádzajúce buď z individuálnych cieľov alebo axiomických výsledkov výskumu, ktorý vyvracia doterajšie platformy na základe argumentov, čo platí len pre lit. vedu, nie pre literatúru.

      V súvislosti s touto problematikou je potrebné zaradiť do celkovej štruktúry soc. realizmu vplyv. Vplyv tu zohráva mimoriadnu úlohu a stáva sa súčasťou celospoločenského trendu a názorových platforiem, všeobecne akceptovaných. Spisovatelia kopírovali nadstavené morálne a hodnotové portfólio (étos), prenášané z najvyšších spoločenských kruhov, najmä vládnucich (zastupujúcich vôlu väčšiny ľudí), na celú spoločnosť so zreteľným moralizujúcim, výchovným, ale aj národnobuditeľským, patetizujúcim trendom. Zákonite sa nám vynára do popredia Tainova tráda: rasa, prostredie a moment, ktorý musíme doplniť o štvrtý determinant, a ním je vládna moc, ktorá abstraktne pôsobí na obsah a sémantiku diela.

Fe de Ratas (FdR) (Čestné slovo krys)

Fe de Ratas (FdR) je španělská čtyřčlenná punkrocková skupina z Asturie řadící se svými texty k politické levici, resp. k tradici španělského republikanismu. Její texty jsou většinou politické a po výtce radikální. Na konci roku 1995 opustil skupinu zpěvák Max, k čemuž došlo krátce po vítězství skupiny na akci určené k podpoře kulturních aktivit a nazvané Otevřeno až do svítání (Abierto hasta el amanecer) v Gijonu. V  listopadu 1999 vydali FdR své první album Tú tranquilo y a lo tuyo (Tvůj klid a tvému klidu). Skvělé přijetí CD umožnilo FdR vystoupit na festivalech jako Derrame rock a veřejnost tak mohla být s produkcí skupiny lépe seznámena.

Tri otázky socialistického realizmu (2.časť)

V mnohých dielach soc. realizmu sa rieši problém cirkvi a kresťanstva. Trend je vždy (väčšinou) rovnaký. Kresťanstvo a cirkev sú spochybňované. Na svetle sveta sa pertraktujú neresti cirkevných hodnostárov, hriechy minulosti, ktoré cirkev spáchala a demonštruje sa nepotrebnosť cirkvi ako takej.

Boh, Kristus, nepomáhal ľuďom, ale ich trestal, a často bez dôvodu. Pomáhal bezbožníkom, chamtivcom. Argumentačné artefakty mali podobu zničenia úrody, vraždenia nevinných, najmä vo vojnách. Mnohé prehovory sa stali frázami, napr. „ako si to mohol dopustiť, Bože“, „kde bol ten tvoj Boh…“ (Hečko, F. Červené víno), pričom sa odvolávali postavy na vojnové besnenie synov a dcér chodobných a prostých rodín, ktoré za nič nemohli. Vojna sa stala ďalším pilierom, argumentačne najsilnejším a zároveň mala punc objektívnej skutočnosti. Vojna bola symbolom boja za rovnoprávnosť národov strednej a južnej Európy, ale aj boja za scoializmus, najmä v jej závere, keď Červená armáda oslobodzovala po dlhých a ťažkých časoch porobené národy od „čierneho moru“ fašistického Nemecka. Historické fakty sa nedali a ani nedajú zvrátiť. Môžu sa len zahmlievať a deinterpretovať, čo je doménou súčasnosti.

Stanisław Wałach – Akcie proti banditom (recenzia)

Stanisłav Walach, poľský vlastenec, aktívny účastník bojov proti nemeckým okupantom a po vojne bojovník proti ozbrojeným banditom je autorom knihy „Partizánske noci“, v ktorej opisuje život partizánov za okupácie. Rozhodol sa však napísať aj memoáre z „boja o ľudové Poľsko – ibaže na inom úseku a proti inému nepriateľovi“ ako sám hovorí a v predslove dopĺňa: „A prečo by som nepísal? Pýtam sa. Nemám sa za čo hanbiť, nemám čo skrývať ani zamlčovať. Vôbec si nemyslím, že by moja práca v aparáte bezpečnosti nejakým spôsobom znehodnocovala moje výsledky za okupácie“.

Kniha Akcie proti banditom (v originále „Był v Polsce czas...“) čitateľovi formou spomienok autora približuje situáciu v povojnovom južnom Poľsku (Wałach viedol okresné úrady Verejnej bezpečnosti v rokoch 1945-1952 v Chrzanowe, Limanovej, Nowom Sączi a  ako náčelník odboru pre boj proti bandám pôsobil na Vojvodskom úrade Verejnej bezpečnosti v Krakowe), kde bezpečnosť bola stále v nedohľadne a v krajine  operovali ozbrojené bandy, ktoré vraždili zástancov nového zriadenia a demokratického bloku, združujúcom viacero politických strán, prepadávali jednotlivcov, úrady, družstvá a obchody. Tieto bandy  čakali na tretiu svetovú vojnu, v ktorej by sa okamžite pridali na stranu kapitalistického Západu.

Naše Jiřina Švorcová

Několik dní nás dělí od pondělí 8. srpna 2011, kdy ve věku 83 let zemřela herečka, recitátorka a komunistická politička Jiřina Švorcová. Po dlouhých 20-ti letech nezájmu sdělovacích prostředků se stala na krátkou dobu tématem číslo jedna. Napsáno bylo mnohé, mnohé dobré, ale také opět a zase tradiční, nenávistné, ale i patetické. Několik dnů odstupu nám dává možnost se v klidu, již s ovládnutím emocí vrátit ve vzpomínce na tuto velkou herečku a připomenout si její život a práci.

Jiřina Švorcová se narodila 25. května 1928 v dnes již neexistující vesnici Kociánovice u Hradce Králové. Měla 3 sourozence. DAMU ukončila v roce 1950. Léta následující až do konce herecké kariéry trávila na prknech Divadla na Vinohradech. Vdaná byla dvakrát, děti nikdy neměla. Žila ve vile, kterou podědila a která se stala také motivem mnoha nenávistných a štvavých výtvorů novinářů.

A.R. Kraliakov - Parlamentná snaha

Vyzliecť treba komunistov!

Taká je tu snaha...

Jedni tvrdia:- Do trenírok !

Ja tvrdím: - Donaha!

Keď budeme vyzlečení,

poviem vám to rovno:

U ľudu sa nič nezmení...

Ten bude mať zas hovno...

Zato páni, tí si budú

Mastiť bruchá mastné...

Nehovoria nášmu ľudu,

že tak je to krásne..

Bandista - De te febulla narratur

Turecká komunistická kapela "Bandista", ktorá svojským štýlom hrá  známe revolučné piesne. Obsah:
01. haydi barikata
02. özgürlüğe manuş
03. ille de rumba
04. her şeyin şarkısı
05. mâyâ
06. aim
07. kara çocuk raksı intro
08. kara çocuk raksı
09. hiçbir şeyin şarkısı

CD sťahujte na:
http://www.mediafire.com/?21k62ed7df72ptn

Sochoborectvo - úbohosť hodná poľutovania

BRATISLAVA, 27. júla - Vláda kritizuje predstaviteľov prvého slovenského štátu, no bez povšimnutia sú na mnohých miestach štátu uctievaní poprední komunistickí ideológovia. Jeden z nich dokonca priamo pred úradom vlády. Tvrdí to podpredseda Občianskej konzervatívnej strany (OKS) a poslanec Národnej rady SR Ondrej Dostál.

"Myslíme si, že socha Marka Čulena tam nemá byť," hovorí Dostál na margo podobizne bývalého člena ústredného výboru komunistickej strany a povereníka poľnohospodárstva, ktorá dominuje bratislavskému Námestiu slobody pred Úradom vlády SR. "Preto keď je vláda kritická k prvej Slovenskej republike, nemalo by ostať bez povšimnutia, že na mnohých miestach sa uctievajú predstavitelia komunistickej ideológie," povedal podpredseda OKS agentúre SITA.

Rudý prapor

Tri otázky socialistického realizmu 1. časť

René Bílik (1960). Môžeme nájsť jeho štúdie najmä v časopise Slovenská literatúra, kde ich uverejňuje už od roku 1987. Je autorom diela „Interpretácia umeleckého textu“ (2009). Zaoberá sa najmä literatúrou po roku 1945, teóriou lit. procesu, teóriou literatúry a lit. pre deti a mládež. V súčasnosti pôsobí na Trnavskej univerzite.

Svoju mohutnú štúdiu Bílik René rozdelil na dve časti. V úvodnej časti sa zamýšla a hodnotí doterajšie vedecké bádanie soc. realizmu od roku 1948 až po rok 1989 a konštatuje, že sa vedecká obec zaujímala o tento druh literatúry len z apologetickej doktríny a jej estetický pojem sa zanedbával. Odporúča vtedajšie štúdie a diskusie o soc. realizme, ktoré „nájdeme v bibliografickej časti zborníka „„Program a tvorba“, zostavený Dalimírom Hajkom v roku 1989, bibliografiu pripravila Etela Viskupová. Z nej je evidentné, že naši bádatelia epigonizujú a preberajú dobové formulácie a vedecké závery zo sovietskej literárnej vedy“ (Bílik, R. 2004, s. 337).

Kapelle Vorwärts - Brot und Rosen (2011)

Sprístupňujeme na stiahnutie CD "Brot und rosen" nemeckej komunistickej kapely Kapelle Vorwärts, ktorá funguje niekoľko rokov a hrajú v nej aj niektorí členovia už zaniknutej kapely Die Commandantes. Kapela má ženský vokál a hrá predovšetkým známe revolučné piesne.

CD stiahnete na adrese:

http://www.mediafire.com/?72fj0d8a26663g7

Zdroj: musicadelacalle.blogspot.com

Dvacátý devátý

Film, ČSSR 1974. Režie: Antonín Kachlík, hrají: Miroslav Zounar (Klement Gottwald), Adolf Filip (Antonín Zápotocký), Josef Langmiler (Jílek), Václav Švorc (Bolen), Miroslav Maršálek (Mráček), Karel Šebesta (Šmeral), Jaroslav Drbohlav (Mirek), Jaroslav Kuneš (Kopecký), Jiří Ornest (Fried), Viktor Preiss (Šverma), Václav Mareš (Dolanský), Zdeněk Ornest (Stern), Ladislav Večeřa (Handlíř), Ladislav Šimek (Haken), Jiřina Petrovická (Marie Majerová), Zdena Burdová (Marta Gottwaldová), Blažena Holišová (Marie Zápotocká), Eva Čeřovská (Věra), Václav Lohniský (Bechyně), Oldřich Janovský (Hampl), Bohuslav Ličman (Hais), Zdeněk Buchvaldek (Stanislav Kostka Neumann), Ladislav Lakomý (Josef Hora), Miroslav Částek (Ivan Olbracht), Josef Čáp (Jaroslav Seifert), Jiří Juřina (Vítězslav Nezval), Jiří Wohanka (Julius Fučík), Walter Ruge (Thälmann).

Recenze - Ján Lenčo: Zástup z rodu hrdých

      Přečetl jsem knihu Jána Lenča „Zástup z rodu hrdých", kterou vydal autor vlastním nákladem v Knižním centru Žilina v r. 2009 jako „dárek k dvacátému výročí politického převratu roku 1989". Kniha byla napsána v r. 1974, ale veřejně je vydána až nyní. Pojednává o osudech komunistů - organizátorů odborového a stávkového hnutí a zlepšovatelů - spjatých se dvěma slovenskými textilkami: žilinskou Slovenou a závodem (později V. I. Lenina) v Rybárpoli (dnes součást Ružomberoku).
      První část, věnovaná žilinské textilce, začíná kapitolou o jejím založení v r. 1890. Vypovídá o tom, že nová textilka zajistila pracujícím lidem z okolí jistotu obživy a lepší životní podmínky než měli dosud, přesto však bylo vykořisťování v továrně nelidské a pro nás už nepředstavitelné. „Š. Kozlík, ktorý nastúpil do fabriky roku 1915, vypovedá: ,Za Rakúsko-Uhorska sa robilo až 16 hodín denne. Boli sme často takí ustatí, že sme aj pri stroji zaspali. Väčšina robotníkov bývala na dedinách a chodievali sme denne 15 až 16 km peši, po pás v snehu, v krpcoch. Štyridsať či päťdesiatroční robotníci vyzerali ako sedemdesiatroční starci. Niektorí spávali v nocľahárni. Tu však ich spoločníkmi boli ploštice a vši - zasa sa nevyspali. A ani sa nemali kde poriadne umyť.´

... a rudý prapor zavlaje

film natočený na počest XV. sjezdu KSČ v roce 1975. Převzato z pořadu Mistři českého animovaného filmu. Režie Zdeněk Smetana, komentář Miroslav Moravec

O italské komunistické hudební skupině Banda Bassoti plus text písně Stalingrad

Banda Bassotti je italská ska-punková hudební skupina, zformovaná roku 1987 v Římě. Její písně jsou povšechně politické povahy zaměřené na komunistické a antifašistické záležitosti. Mnoho písní se týká také Latinské Ameriky. Tvorba Banda Bassoti je inspirována The Clash a The Specials a od počátku byla velmi politicky aktivní a věnovala pozornost sociálním protestům sympatizujíc s antifašistickým hnutím v Itálii. Jejich jméno pochází z italské verze Disneyho postav Beagle chlapců.
      Nahrávky: Své první album, nazvané Figli della stessa rabbia (Děti ze stejného hněvu) vydala Banda Bassoti v roce 1991 a tato deska jim přinesla obrovský úspěch v místních politických a punkových kruzích. Své druhé album Avanzo di cantiere (Zbytek staveniště) vydali v roce 1995, přičemž desku nahráli v Baskicku se skupinou Negu Gorriak (v baskičtině slovní hříčka Rudá >< krutá zima) a v této sestavě jela kapela turné po Španělsku v průběhu téhož roku. V roce 1996 se skupina rozdělila, aby se roku 2001 opět spojila kvůli pořádání benefičních koncertů. Ve znovu spojené kapele přibyly trombóny a trumpety k dříve striktně kytarovým punkovým prvkům a nahraný koncert byl vydán v tomtéž roce jako live nahrávka na albu nazvaném Un altro giorno d'amore (Další den lásky). V březnu 2002 skupina vydala po sedmi letech od posledního alba desku s názvem L'altra faccia dell'Impero (Na druhé straně impéria). V rámci turné k tomuto albu odehrála Banda Bassoti stovky koncertů ve Špenělsku, Itálii, Japonsku (kde skupina vystoupila s Red hot chili peppers na festivalu Fuji rock). Naštvaní na zpátečnickou politiku Bushe, Berlusconiho se rozhodli nahrát album Asi es mi vida (Takový je můj život). V roce 2004 skupina vydala album Amore e odio (Láska a nenávist).

Čapajev a občanská válka

Jedním z kvalitních sovětských filmů, které lze dnes v ČR sehnat levně na DVD, je „Čapajev" - „slavné tragické drama o legendárním bolševickém veliteli z doby občanské války v Rusku", jak se praví v podtitulu. (Vydal TERRAN, Praha 2009, doporučená cena 49,- Kč.) Film režisérů Sergeje a Georgije Vasilevových podle námětu Dmitrije Andrejeviče Furmanova připravený společností „Lenfilm" se stal jedním z nejúspěšnějších sovětských filmů v historii. Premiéru měl 6. listopadu 1934 a jen za první rok od uvedení jej zhlédlo přes 30 milionů lidí na území SSSR. Obrovský úspěch měl však i v zahraničí - jako nejlepší zahraniční film byl oceněn v USA v roce 1935 a ve Francii 1937. Současné české vydání umožňuje zhlédnout film v českém znění nebo v ruském znění s titulky. České znění vám nedoporučuji - novodobý dabing podobný tomu u západních „dramat" se ke starému sovětskému filmu vůbec nehodí.
      K pochopení událostí, které film přibližuje, je třeba se vrátit do období těsně po Velké říjnové socialistické revoluci.

Geniální Chaplinova satira na politické procesy v 50. letech v USA

      Pod pojmem „politické procesy” si celá česká „demokratická veřejnost” v současnosti vybaví v prvé řadě SSSR 30. let nebo Československo 50. let. O politických procesech v USA v 50. letech, v období mccarthismu, „demokraté” nehovoří - a pokud přece, považují je za správné. Stranou zájmu zůstávají i politické procesy období fašistické hrůzovlády, i když sarkasticky můžeme konstatovat, že tehdy byly okrajovou záležitostí - většina politických odpůrců Vůdcovy tisícileté Velkoněmecké říše byla likvidována bez jakýchkoli soudních procesů…
      Veliký umělec Sir Charles Spencer Chaplin jr., herec, scénárista, režisér, hudební skladatel a nejslavnější komik všech dob, narozený 16. dubna 1889 v Londýně jako syn chudých herců z předměstí, je dodnes znám a uznáván po celém světě. Méně už je známo o jeho levicovém, hluboce demokratickém přesvědčení a odporu k bezpráví. Chaplinovo pokrokové smýšlení bylo formováno jeho trpkými životními zkušenostmi. Jeho otec Charles rodinu záhy opustil, a tak malý Charlie už od pěti let vystupoval s duševně nemocnou matkou a starším bratrem v kabaretech jako imitátor, akrobat a hudební klaun. Matka trpěla schizofrenií a společně žili ve velmi nuzných poměrech. Od roku 1908 byl členem pantomimické společnosti. Při zájezdu do USA si ho všiml průkopník americké grotesky Mack Sennett a angažoval ho do své filmové společnosti. V roce 1914 tak začal Ch. S. Chaplin působit v němém fílmu a později se prosadil i ve filmu zvukovém.

Michail Svetlov - TALIAN

Čierny kríž na talianskej hrudi,

čierny, bez lesku, kríž prostých ľudí,

v biednej chalupe ho uctievali,

jedinému synovi ho dali...

Povedz, chlapče, chlapče z Neapola,

čo ťa tiahlo do ruského poľa,

čo ti k šťastiu chýbalo tam v diali,

kde sa chvel tvoj rodný modrý záliv?

Julius Fučík píše z budoucnosti (2/2)

Úspěchy socialistického Sovětského svazu nám poutavě přiblíží pojednání o moskevském metru. Popisuje dopravní obtíže rychle se rozvíjející Moskvy, jež se rozhodlo plénum ÚV VKS(b) v červnu 1931 po referátu vůdce moskevských bolševiků L. M. Kaganoviče vyřešit přijetím usnesení o stavbě podzemní železnice - metra. „V několika desítkách metrů pod zemí najdeš jíl, bahno, nebezpečné pohyblivé písky, podzemní řeky, bludné balvany, zanesené sem skandinávským ledovcem, vápenec, nasycený vodou. Všichni zahraniční znalci, kteří se podívali na geologickou mapu Moskvy, pokrčili rameny a řekli: V tom stavět metro nejde. Také soudruh Stalin se podíval na geologickou mapu Moskvy, nepokrčil rameny a řekl: Není takové pevnosti, které by bolševici nemohli dobýt.

Zvíťazili sme!

Pri príležitosti konca 2. svetovej vojny zverejňujeme 2 albumy na stiahnutie. Tým prvým je kompilácia ruských antifašistických kapiel, ktorá vyšla v roku 2006 na výročie konca 2. svetovej vojny a nesie názov Мы победили! Vyskytuje sa v nej viacero žánrov.

Kompiláciu stiahnete na adrese:

http://www.mediafire.com/?x19ef1iz6kssltd

Dimitri Šostakovič - Pád Berlína

Pri príležitosti 66. výročia konca druhej svetovej vojny vám prinášame soundtrack k filmu "Pád Berlína" (1949) od Sovietskeho skladateľa Šostakoviča.

Stiahnete ho na adrese:
http://www.mediafire.com/?mwmnjrjwoiy

Zdroj: http://for-the-greater-good.blogspot.com

Julius Fučík píše z budoucnosti (1/2)

V nedávné době jsem zavítal do jednoho pražského antikvariátu podívat se, je-li zde k mání nějaká socialistická literatura. Nepřekvapilo mě, že v první řadě knih jsem žádnou nenalezl - antikvariáty dnes až na vzácné výjimky nenabízejí žádné knihy z let 1948 - 1989 s politickou tématikou… Nicméně, na patřičně zasutém místě jsem za řadou knih z první a současné republiky obdivujících kapitalismus na tisíc způsobů přece jen několik hodnotných publikací z let budování socialismu nalezl. Zvláště mě mezi nimi zaujala kniha Julia Fučíka V ZEMI MILOVANÉ s podtitulem Reportáže ze Sovětského svazu, vydaná nakladatelstvím Svoboda v Praze r. 1949.

      Druhá kniha Fučíkových reportáží z SSSR volně navazuje na známější knihu V ZEMI, KDE ZÍTRA JIŽ ZNAMENÁ VČERA, ve které Fučík popisuje své zkušenosti z pobytu v SSSR v r. 1930. Z tohoto prvního Fučíkova pobytu v SSSR jsou do knihy „V zemi milované" zařazeny dvě reportáže, ostatní pocházejí z let 1934 - 1936.

Věrohodný norský film o tragédii komunistického hnutí

Filmpark s.r.o. vydal v r. 2009 na DVD norský film z r. 2006, jenž se v originále nazývá „Gymnaslaerer Pedersen“, čili doslova „Středoškolský učitel Pedersen“, v češtině pak „Soudruzi, třeste se!“, což je podivný, realitě filmu odporující název bez jakéhokoli zakotvení v jeho ději. Krom toho české DVD uvádí na obálce anglický název „Comrade Pedersen“, tedy „Soudruh Pedersen“, ačkoli v anglicky mluvících státech je film znám pod překladem norského názvu, tedy „Pedersen: High-School Teacher“. Na DVD je film k dispozici s českým dubbingem nebo v norském znění s titulky, jež je rozhodně zajímavější. Na obálce je koneckonců ještě další nepřesnost: hlavní hrdina, mladý středoškolský učitel (profesor) Knut Pedersen podle ní přijíždí do města Larviku a jeho kariéra jako bolševického agitátora začíná v r. 1968, dle děje filmu je ale zřejmé, že se tak děje později.
      Celý film je vlastně zpracováním vyprávění stárnoucího profesora Pedersena současným studentům o vlastním bouřlivém, radikálním politickém mládí. Pedersen se svěřuje, že byl jedním z tisíců lidí, kteří někdy na konci 60. let (rok si nepamatuje) vstoupily do organizace, uváděné ve filmu jen pod zkratkou AKP(M-L). Nad rámec filmu podotýkám, že to byla maoistická Dělnická komunistická strana (marxisticko-leninská), vzniklá v Norsku v průběhu let 1972 - 1973, od r. 1990 nepoužívající dovětek „marxisticko-leninská“ a zaniklá v r. 2007. Ze kontextu filmu je zřejmé, že Pedersenova politická kariéra skutečně začíná někdy kolem r. 1972, protože se do ní nepromítá reakce na intervenci Varšavské smlouvy v ČSSR v r. 1968, maoisty vnímané zásadně negativně.

Médiá ako nástroj buržoáznej propagandy

Je zaujímavé, koľko súčasných textov o socialistických médiách, či už ide o rozhlas tlač alebo televíziu, hovorí o propagande a manipulácii a tiež o tom, ako November 1989 priniesol „slobodné médiá“. Tie sú však plné propagandy najhrubšieho zrna a nositeľmi kultúrnej degradácie človeka.

Ak niečo označíme ako „socialistické“, v súčasnom ponímaní to znamená ako podliehajúce propagande a jednostranné. Že sa to vo veľkom deje pred našimi očami v súčasných médiách si akosi nikto zo súčasných ideológov nevšíma, nikto sa nad tým nepohoršuje, nikto neprotestuje. Na médiá sa často nazerá ako „všeľudové“, teda predstavujúce názory a záujmy verejnosti. Z hodnotenia pôsobenia médií sa vynechávajú akékoľvek triedne náhľady. Ako môžu médiá vlastnené obrovskými finančnými koncernmi predstavovať názor a záujmy väčšiny ľudstva – pracujúcej triedy? Jediné, s čím sa dá súhlasiť, je že médiá sú „strážnymi psami demokracie“, len treba podotknúť, že buržoáznej demokracie. Áno, médiá sú tými najväčšími strážcami súčasnej demokracie pre bohatých, strážnymi psami vykorisťovania a kultúrnej degradácie človeka.

O sochařských realizacích v období normalizace podle ČT

Po zhlédnutí dokumentu Vetřelci a volavky z dílny ČT, který měl ambici ukázat kvality sochařských realizací v období normalizace, jsem si položil několik otázek, jestli tato ambice nakonec dosáhla naplnění. Ve zkratce si myslím, že ani v podstatě nechtěla.

      Dokument postrádá jakýkoliv umělecko-historický základ, je spíš směsicí bulváru a antikomunistické propagandy paraziticky se vměšující jak do umění, tak do kvalitní teoretické praxe, tj. praxe regulérních historiků umění. Proto kromě vulgárních či zmatečných hloupostí či naivních úvah nepřináší a nemůže nabídnout zhola nic. Bohužel dodejme, že si za to NIC ještě český občan musel zaplatit.

Ke kulturnosti antikomunismu - odstranění sochy partyzána z Ploštiny

Nedávno jsme měli možnost být informování o „rekonstrukci" památníku vypálené obce Ploština na Valašsku. Jednalo se, jak je dnes obvyklé, o obyčejný vandalský čin, kterému padlo kromě velmi zajímavého architektonického celku za oběť i dílo jednoho z našich nejslavnějších umělců.
      Za vrchol celého činu lze považovat odstranění významného díla prof. Vincence Makovského, sochy partyzána (jedná se o odlitek známého zlínského pomníku). Že ruce negramotného antikomunisty není nic svaté, o tom svědčí právě tato demontáž. Slavná valašská vesnice přišla o jedno z nejvýznamnějších děl českého a československého monumentálního sochařství po 2. světové válce, které dodnes obdivuje obrovská část jak umělecké, tak umělecko-historické obce. V prvním desetiletí po osvobození ČSR Makovského Partyzán, Pokorného Sbratření a Karel IV. či Lidického Hus představují mezi pomníkovými realizacemi takové umělecké výkony, že na kvalitě a vážnosti těchto děl neubrala nic ani nadcházející desetiletí. Socha partyzána byla uváděna do všech přehledů českého sochařství, byla vystavována na všech podstatných výstavách jak v naší zemi, tak v zahraničí ve všech významných světových metropolích. Její odstranění nás upozorňuje na vleklé nebezpečí antikomunistických zásahů do české národní kultury. Jen je škoda, že politická místa v regionu nebyla schopná proti tomuto činu absolutně nic udělat.

Martin Peč

Dean Reed, spevák, herec a komunista

"Jsem jako každý člověk. K mému životu patří samozřejmě i láska a romantika. Jsem si jist, že v dnešních podmínkách je také politika částí naší existence. Jenže, kdo zapomíná na takové věci, jako je láska, tomu nikdy nemůžeš věřit jeho politický názor.", řekl svého času americký zpěvák a herec Dean Reed.

"Jsem jako každý člověk. K mému životu patří samozřejmě i láska a romantika. Jsem si jist, že v dnešních podmínkách je také politika částí naší existence. Jenže, kdo zapomíná na takové věci, jako je láska, tomu nikdy nemůžeš věřit jeho politický názor.", řekl svého času americký zpěvák a herec Dean Reed.

Botostroj – film, ktorý pohoršuje pravicu

Aj ja som mal nedávno možnosť pozrieť si film Botostroj, natočený v roku 1954 v ČSR. Režíroval ho K. Walló. Nedávno tento film, spolu s ďalšími socialistickými filmami, začal vychádzať v edícii Levné knihy. Okamžite si to všimli pravicové médiá, ktoré ho začali označovať za „ostudný paskvil“, „zlý film“, a pravicový portál iDnes vyzýva na „priamu akciu“ proti takémuto filmu slovami: „Není třeba ji rovnou naplňovat demolicí prodejen, na jejichž pultech Botostroj nabízejí. Stačí si ho prostě nekoupit. Svobodný trh problém vyřeší za nás“.

Socialistická kultura očima „nepamětníka“

Jsem rád, že se mezi našimi soudruhy debatuje o otázkách kultury, k čemuž v poslední době přispělo zveřejnění výtahu z knihy Marxisticko-leninské strany Německa (MLPD) „Restaurace kapitalismu v SSSR“ (závěrečná 6. část o kultuře ZDE), článek „Socialistická kultura je nejpokrokovější“, příspěvky ke znevažování a likvidaci památníků národního osvobození a jiné. My, dnešní mladí komunisté, jsme v socialismu buď vůbec nežili, nebo jsme s ohledem na svůj dětský věk společensko-ekonomické formaci nevěnovali pozornost. Myslím si, že v posuzování tehdejší kultury a jejím srovnání se současnou nám to není na škodu, spíše se můžeme na věc dívat více nezaujatě, oproštěni od osobních pocitů typu „tenkrát jsme byli mladí a za našeho mládí bylo všechno hezčí“.

Zdanlivo neveľký osud človeka

Ideológia, typizácia, schematizmus, historizmus, straníckosť – to sú väčšinou oporné body výkladu ruského realizmu na mnohých dnešných školách, ak nie hádam na všetkých (i pri najmenjšej vôli by zrejme nebolo pre učiteľa najprijateľnejšie a ,,najzdravšie“ spomínať pri tomto období v literatúre niečo iné). Priznávam, je mnoho vecí, ktoré sa dajú sovietskemu Rusku a vôbec všetkým socialistickým krajinám vytýkať v rámci straníckeho zásahu do literatúry, no možno by som o čosi viac predstavila jednotlivé pojmy. Iba sa povie, že sovietska moc podriadila umenie, kultúru, literatúru a jej tvorcov ideologickým, teda triednym, straníckym a štátnym záujmom – Koniec. Bodka. Slová ostanú vyrvané, vyšklbnuté z kontextu a ten sa odšmarí bohviekam, no najlepšie čo najďalej, tak aby sa nedajbože neobjavil v rukách formujúcej sa (alebo skôr formovanej?) školopovinnej mládeže, niekam do zabudnutia. Do istej miery by sa však ľudia mali snažiť takéto prehlásenia chápať na základe toho, že pochopia dobu, okolnosti a situáciu, nie iba pojem. A ak už ide aj o pojmy, vyberala by som možno opatrnejšie, menej ,,stranícky“ (tu toto slovo zahŕňa snaženie vmestiť do školskej literatúry čo najviac antikomunizmu). Alebo naopak, nech len vyberajú, nech sa prehrabávajú zúrivo v hrubých pojmoch, ale nech sa nimi oháňajú všade. Nech spomenú vrytú ideológiu a typizáciu aj v slovenskom romantizme, keď Štúr ohŕňal nos nad Sládkovičovou Marínou pre nedostatok vlastenectva.A čo ideológia v katolíckej moderne? A čo je to vlastne typizácia? Človek-proletár? Človek-revolucionár? Alebo človek-vojak?

Rozhovor s čínskou HC punk kapelou Gum Bleed

Prinášame vám rozhovor s Deem, spevákom čínskej punkovej kapely Gum Bleed, ktorá v roku 2009 navštívila aj Európu. Rozhovor sa týka ako hudobných, tak aj politických záležitostí.

Povedz mi viac o kapele Gum Bleed. Koľko členov má vaša kapela a kto sú títo členovia?

Hráme hardcore punk rock od roku 2006, v súčasnosti hráme v zložení: Dee - vokály, Joe -basgitara, Snow -gitara, Dinosaur-bicie, Xin- manažment

Viem, že minulý rok ste boli na európskom turné. Aké sú vaše skúsenosti s európskymi fanúšikmi?

Bolo to naozaj šialené turné, plánujeme hrať v Európe aj budúci rok.

Kde všade ste hrali od roku 2006?

Žijeme v Pekingu, kde sme zo začiatku odohrali množstvo koncertov.

Jaroslav Hašek - pokrokový spisovateľ a revolucionár

Jaroslav Hašek sa narodil 30. apríla 1883 v Prahe a už vo veľmi mladom veku spoznal život chudobného dieťaťa veľkomesta, ktoré na vlastnej koži spoznalo, čo to znamená, keď niet v dome peňazí. Ešte počas otcovho života začal študovať gymnázium. Z počiatku prospieval s vyznamenaním, ale neskôr štúdia zanechal a šiel sa učiť za drogistu do Kokoškovej drogérie na Perštýne.

V tejto „lekárni chudobných“ sa po prvý krát stretol s rázovitými figúrkami mesta a vidieka a svoje pozorovania a skúsenosti si starostlivo zaznamenal do svojej neobyčajnej pamäti. Rovnako aj dojmy a zážitky s prázdninových ciest a výletov, ktorými unikal z tiesnivého prostredia rodiny, boli prvými jeho podnetmi k písaniu. Na týchto prázdninových potulkách získal mimoriadne široký rozhľad a veľké životné skúsenosti, toľko potrebné k literárnej tvorbe.

Národní památník na Vítkově - hnízdo antikomunismu

          Návštěvník Prahy může stěží přehlédnout zalesněný vrch Vítkov s Národním památníkem a jezdeckou sochou Jana Žižky z Trocnova. Je to vrch historicky významný - 14. 7. 1420 zde husitské vojsko pod Žižkovým vedením zvítězilo nad mnohonásobnou křižáckou přesilou.
      V posledních letech tam nahoru chodil málokdo - nebylo proč. Památník byl povětšinou uzavřen, sousední vyhlídkový altán zpustošen a výhled na Prahu z velké části zakryt stromy a keři. Od 29. října 2009 je vítkovský památník po dlouhé době opět trvale zpřístupněn veřejnosti - jako hnízdo antikomunismu.
      Internetové stránky Národního muzea, které objekt Národního památníku na Vítkově spravuje, praví: „Památník byl jako Památník Národního osvobození vystavěn v letech 1929-1938 k poctě československých legionářů; znovu byl upravován a doplňován po skončení 2. světové války, protože bylo nutné připomenout druhý protifašistický odboj. Po roce 1948 začal sloužit státní ideologii a k propagaci režimu. Byli zde pohřbeni významní představitelé Komunistické strany Československa. V roce 1953 zde bylo zřízeno Mauzoleum Klementa Gottwalda. Památník postupně začal upadat do zapomnění. Po roce 1989 byli všichni pohřbení odsud odvezeni, ale dlouho se hledalo konkrétní využití.  V roce 2001 se Národní památník na Vítkově stal součástí vládního usnesení o rehabilitaci a rekonstrukci některých památek spjatých s československými dějinami 20. století. Dostal se do správy Národního muzea, které začalo připravovat jeho rekonstrukci a rehabilitaci.

Boj o Moskvu, film o velkém hrdinství sovětských lidí

Díky iniciativě vydavatelství Řitka video, s.r.o. jsem měl možnost vidět čtyři díly sovětského filmu „Boj o Moskvu" (Agrese I, II, Tajfun I, II) vydané nově na DVD FILMAG v edici „Válka" (Boj o Moskvu; SSSR ve spolupráci s ČSSR, NDR a MLR, 1984 - 1985, režie Jurij Ozerov). Především chci ocenit, že v současné době vůbec válečné filmy ze socialistické éry vycházejí a zájemci o válečnou historii tak mají možnost vidět ji z jiného pohledu, než který nabízí současná všudypřítomná pakultura „made in USA". Je také dobré, že DVD se sovětskými válečnými filmy jsou snadno sehnatelná v novinových stáncích (do svého vyprodání) a finančně dostupná - natištěná cena na DVD je 45,- Kč.

Red sect - demo 2010

Nová ruská redskin kapela "Red sect" vydala demo, ktoré obsahuje spolu tri piesne.

Demo môžte stiahnuť na adrese:
http://www.mediafire.com/?sli3af55c1ar0wl

Zdroj: musicadelacalle.blogspot.com

Recenze - M. Grebeníček: Hradba vzdoru

Se zájmem jsem si přečetl knihu Doc. PhDr. Miroslava Grebeníčka, CSc. „Hradba vzdoru“, kterou vydalo Ottovo nakladatelství v Praze v roce 2009. Kniha rozsáhle popisuje zběsilou antikomunistickou kampaň, která se stala státní ideologií současné buržoazní (nebo, chcete-li, občanské, což je líbivější výraz pro totéž) demokracie v listopadu 1989 a nabývá stále ostřejších forem. Tato kampaň byla a je zaměřena pochopitelně nejen na minulost komunistického hnutí, ale i na jeho současné představitele, tedy i na autora knihy, který je poslancem Parlamentu ČR za Komunistickou stranu Čech a Moravy a v letech 1993 - 2005 byl předsedou této politické strany. Knihu bychom rozhodně neměli předem zavrhovat, ani pokud kritizujeme některé autorovy postoje a chybná rozhodnutí (nutno podotknout, že bývalý předseda řadu svých kroků z doby, kdy stál v čele KSČM, označil za chybné).

Alberto Korda – autor najreprodukovanejšej fotografie na svete

Mnohí ľudia poznajú portrét Ernesta Che Guevaru. Mnohí ho dokonca nosia na sebe bez toho, aby vedeli kto to vlastne je, no len málokto pozná autora tejto fotografie ako aj okolnosti jej vzniku.

Alberto Korda (pôvodne Diaz Gutierrez), jeden z najslávnejších fotografov dvadsiateho storočia sa narodil v Havane roku 1928 ako syn železničiara a skôr ako začal s prácou asistenta pri fotografovaní, vystriedal množstvo zamestnaní.

Po troch rozvodoch sa oženil s krásnou kubánskou modelkou Niurkou a aj vďaka nej sa stal módnym fotografom. Vtedy si zmenil priezvisko na „Korda“ podľa britského filmára Alexandra Kordu, pretože „Korda“ znelo Kubáncovi ako „Kodak“. Čoskoro si otvoril vlastné štúdio v Havane v luxusnom playboy štýle. Jeho život sa zmenil po Kubánskej revolúcii