Prajeme našim čitateľom a divákom šťastný Nový rok 2013, a do nového roku všetko dobré, veľa zdravia, šťastia, lásky, revolučných odhodlaní v lepšiu budúcnosť nie len pre zlodejov, klamárov a bohatých, ale aj pre všetkých Slovákov a Čechov...

BEZ NÁZVU

V minulom storočí zvážil fúzkatý

chlapík jeden

že v Európe je nazvyš národov

a stačí iba jeden.

Zostať mal iba jeden a to

Germáni,

vojnou ostatných zriedi

a čo prežije,

ľahko si podmaní.

Kultúra a umenie vtedy a dnes.

Mnohí vnímaví ľudia určite vedia rozlišovať úroveň vysielaných programov, filmov, dokumentov správ a podobne v "našich" nevšeľudových médiách, ktoré už dávno plnia funkciu demagóga v systéme kapitalizmu. Je tu teda veľký rozdiel z čias socializmu a dnešného systému. Vnímaví ľudia vedia porovnať, najmä staršie ročníky, kvalitu vysielaného materiálu vo všetkých prístupných žánroch. Ja, osobne som zhrozený, ba až znechutený z toho, čo nám ponúkajú rôzne komerčné televízie. O umeleckosti a nadčasovosti sa nedá takmer vôbec ani uvažovať, čo mi potvrdili aj mnohé osobnosti, aj z oblasti herectva.

PRERUŠENÁ PIESEŇ. Výstava v SNG.

Prerušená pieseň. Umenie socialistického realizmu 1948-1956

Výstavný projekt skúma výtvarné umenie v období tzv. stalinského socialistického realizmu, ktoré sa nazýva aj socrealizmus, socreal, sorela. Ide o obdobie, keď bolo umenie diktované, sledované a financované novou politickou garnitúrou. Výstavu vymedzujeme na jednej strane vyhlásením Zjazdu národnej kultúry v roku 1948 a na strane druhej legalizáciou dôsledkov udalostí nadväzujúcich na Stalinovu smrť (1953), teda výsledkov zjazdov až v roku 1956, keď sa u nás skončilo stalinské štádium socialistického realizmu a bol „odhalený“ kult osobnosti. Zväz výtvarných umelcov schválil liberálnejšie stanovy a umenie socializmu vstrebalo do svojich „poučiek“ modernu.

29. jún – 21. október 2012
SNG v Bratislave, Esterházyho palác

Umenie, pravda a politika

V roku 2005 získal Pinter Nobelovu cenu za literatúru a vo svojej prijímacej reči silno odsúdil akcie USA v Iraku a podporu skupín ako Contras v Nikarague.

Dramatik, scenárista, básnik, herec, politický aktivista, Harold Pinter, považovaný za jedného z najvplyvnejších a provokatívnych dramatikov generácie, býva dosť často prirovnávaný k svojmu priateľovi a mentorovi, Samuelovi Beckettovi. Adjektívum „Pintereskný“ sa zvykne používať na označenie situácii, ktoré sa vyznačujú „lámavými dialógmi, neistou identitou a ohrozením vznášajúcim sa vo vzduchu“.

Lidice varují

Graffiti v Rusku

Rudolf Cortés a Sbor Jiřího Linhy - Píseň o vlasti 1967

Zpěv: Rudolf Cortés a Sbor Jiřího Linhy 
Hraje: Pražský smyčcový orchestr a Smyčcový taneční orchestr, řídí Karel Macourek a Zdeněk Marat
Rok: 1967
Supraphon 046 0102

"O starej Havane"

Pripomeňme si kapitalizmus tridsiatych rokov na Kube prostredníctvom básne Vladimíra Majakovského "O starej Havane". Videoclip má názov "Black and White". Báseň bola napísaná 05.7.1925, kedy francúzsky parník "Espagne" na palube s Majakovským, zastavil na jeden deň v prístave v Havane na ceste do Mexika. Nech žije socialistická Kuba. Smrť kapitalizmu!

ForsᎠ- Pieseň práce

Rock Partyzani - Partizanski mix (Slovinsko)

Habanastation - skvělý kubánský film z r. 2011

V rámci 3. ročníku mezinárodního filmového festivalu Cinema Mundi (Brno 29. 2. - 7. 3. 2012) jsem zhlédl kubánský film Habanastation, na Kubě vyhodnocený jako nejlepší domácí film roku 2011. Český festivalový název filmu zní „Stanice Havana", což je, jak už bývá v ČR zvykem, chybný překlad z originálu nesouvisející s obsahem filmu. V něm totiž nejde o žádnou stanici, nýbrž o Playstation, což je „herní konzole 5. generace od firmy Sony uvedená roku 1994" (wikipedie.cz), zkrátka počítač na hraní her. Název „Habanastation" (i bez znalosti španělštiny lze odtušit, že to není španělsky) tedy nemíní havanskou statici, nýbrž je slovní hříčkou s názvem města Havana (španělsky psáno Habana) a přístrojem Playstation.

Niekoľko slov k dielu Fraňa Kráľa – Čenkovej deti

Aký to paradox. Som dieťaťom československého socializmu narodený v roku 1952, ktorý som biedu, hlad, poníženie a nedôstojné zaobchádzanie na vlastnej koži nikdy nezažil.

.

A práve ja som dostal príležitosť napísať predslov k prvému gréckemu prekladu diela Fraňa Kráľa „Čenkovej deti“ z roku 1932, ktoré tématizuje život slovenskej chudoby v období 30. rokov 20. storočia. Teda len 20 rokov pred mojim narodením.

.

Od vzniku diela v roku 1932 do času môjho narodenia v roku 1952 prehrmelo Slovenskom toho strašne veľa. Od hladu a biedy buržoáznej predmníchovskej Československej republiky, cez smrť a biedu II. Svetovej vojny, klérofašistického Slovenského štátu ako satelitu Hitlera, cez Slovenské národné povstanie, oslobodenie Slovenska sovietskou armádou, Víťazstvo pracujúceho ľudu vo februári 1948 až po základy budovania Československej ľudovodemokratickej republiky pod vedením Komunistickej strany Československa. Na krátke, 20. ročné obdobie až neuveriteľne prudký vývoj.

JOE JENČÍK : Proletář a tanečník

„Mým heslem je zbořit a vystavět.“

Josef „Joe“ Jenčík byl ve své době významnou postavou české meziválečné umělecké avantgardy. Tento dnes již zcela zapomenutý všestranný umělec, původně obyčejný dělník z továrny, vynikl zejména jako kabaretní tanečník, baletní choreograf a až poté jako filmař, herec, divadelní kritik a spisovatel.

Oleg Gazmanov - Nový úsvit

Krátce o pomníku J. V. Stalina (+video)

V pražské městské knihovně na Mariánském náměstí (za socialismu náměstí Primátora Vacka) se v pondělním podvečeru diskutovalo o zbourání Stalinova pomníku. Pro některé přítomné mladé lidi bylo překvapením, že Stalinův pomník byl největším skupinovým sousoším v Evropě. Stavba byla zahájena 22. prosince 1949 za účasti Antonína Zápotockého. Vlastní práce na sousoší začala ale až v únoru roku 1952 a celé pak bylo odhaleno po setmění 1. května roku 1955 pod heslem Svému osvoboditeli československý lid. Sochařem byl Otakar Švec se svou paní, který však před odhalením díla spáchal sebevraždu i s manželkou, architektem pak Jiří Štursa, kteří před válkou pracovali na projektu pomníku prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka na témže místě.

Ježek, Voskovec, Werich - Devět řemesel - desátá bída

50 let od smrti sochaře Karla Pokorného

Letos uplynulo 50 let od náhlého úmrtí sochaře Karla Pokorného (18. ledna 1891 - 14. února 1962), národního umělce a profesora i někdejšího rektora pražské Akademie výtvarných umění (AVU). Tento rodák z Pavlic u Znojma byl jedním z posledních žáků tvůrce svatováclavského pomníku J. V. Myslbeka. Poučení jeho dílem se mu stalo závazné především od 40. let 20. století. Pokorného raná tvorba vychází ze sociálního civilismu (reliéfy Práce a Humanita, Havíř) a přechází do sociálně kritického pojetí (Padlý, Z lidského života - návrh na dveře chrámu sv. Víta), které je posléze ovlivněno např. dílem belgického sochaře Meuniera a stává se postupně zobecňujícím symbolem (Ostrava).

Reťazový kolotoč

Končí mrazivá zima a v teple pod kôrou,

prežila veľká skupina nenažraných tvorov.

Pre národ sa otvára sezóna kolotočov.

Kolo sa roztáča "Človeče,vyoč si oči! "

Dve storočia rovnaké tváre.

v tom reťazovom kolotoči.

Ten istý kolotoč, krúti sa, v ten istý smer

pod ním čierna opica a jej blízki.

Slovač tlieska a platí im lístky.

Pred tvárou všetkých účty raz skladať budú,

ked do dna zhltnú horkosť slovenského ľudu.

Sny hladných očí, válovy pre žralokov.

Svet zvierajúci tlakom mamonárskych okov..

Dana Grusová

Recenze: Přežil jsem svou smrt

Náhodou jsem objevil na serveru YouTube velice působivý československý film z roku 1960 „Přežil jsem svou smrt“. Jedná se o drama z koncentračního tábora podle námětu a scénáře laureáta státní ceny Milana Jariše, v režii laureáta státní ceny Vojtěcha Jasného (autora kontrarevolučního pamfletu z r. 1968 „Všichni dobří rodáci“, pozdějšího reakčního emigranta a antikomunisty).

Film má výborné herecké obsazení. Hlavní postavu boxera Tondy Majera ztvárnil František Peterka, usměvavý kulturista známější nám spíše z komediálních rolí 60. – 80. let (Dáma na kolejích; Čtyři vraždy stačí, drahoušku; Jáchyme, hoď ho do stroje; Pan Tau; Zítra to roztočíme, drahoušku; Zítra vstanu a opařím se čajem; Co je doma, to se počítá, pánové…).

Jevgenij Viktorovič Vučetič – monumentalista víťazstva

Jevgenij Vučetič (nar. 15.12. 1908) sa úspešne snažil o vytvorenie umeleckých obrazov svojich súčasníkov – robotníkov i vojakov, mysliteľov i tvorcov – aktívnych budovateľov komunizmu. Bol autorom najrozmanitejších sochárskych diel, z ktorých mnohé si získali popularitu v Sovietskom zväze i v zahraničí.

Ako majster monumentálneho umenia sa Vučetič sformoval na blahodarnej pôde sovietskej skutočnosti, v ktorej podmienkach sa ušľachtilá romantika organicky vpletá do každodenného života, robí ho významnejším, hrdinsky slávnostným.

RASH Revolta Rusko 2011

Magazín Commie Bastard vydal kompilačné CD troch RASH (Red and Anarchist skinhead) kapiel z Ruska: Brigadir, Red Card a Krasnij Gorizont. Už v minulosti tieto kapely spolupracovali na kompilačných CD, kedy vyšlo spoločné CD anarchistov z Brigadiru a komunistov z Krasneho Gorizontu. K nim sa vlastne ešte pridalo demo Red Card a výsledkom je toto CD.

Kompiláciu stiahnete na adrese:

http://www.mediafire.com/?t408n4nb2982r24

Michael Moore: O kapitalismu s láskou

V těchto dnech můžete zhlédnout v českých kinech dokumentární snímek kultovního režiséra Michaela Moorea O kapitalismu s láskou (v originále Capitalism: A Love Story). Jeho cílem, jak sám uvádí, byla kritika současného ekonomického systému. Zásadní otázkou celého dokumentu je, kdo nese vinu za ekonomickou krizi, a kdo by měl být potrestán. Odpověď vyznívá jednoznačně: viníky jsou jednak kapitalismus samotný, pak vláda a s ní i všichni byznysmani a lobbisté na Wall Streetu. Bohužel, následky krize nesou nejhůře obyčejní, chudí lidé, které krize sesadila z pozic střední třídy. Ta, jak dokument dokládá, v Americe prakticky vymizela. Ve Spojených státech najdete buď velice bohaté lidi, anebo ty velice chudé, kteří denně bojují o to nejzákladnější: práci, střechu nad hlavou a potraviny.

Rage against the machine: Popol v jeseni (text)

ZACH DE LA ROCHA, TOM MORELLO, TIM COMMERFORD, BRAD WILK | youtube.com
(pokračovanie..)
Masa ľudí tlačí na okno obchodu
Duchovia pokroku
Oblečení v pomalej smrti
Živiaci sa hladom
A pozerajúci cez sľuby
Na jedlo čo pomaly hnije v uličke

Kukryniksovci – majstri politickej satiry (2/2)

Nespočetné vzory výtvarnej propagandy a agitácie, ktoré umelci vytvorili v rokoch 1941-1945, účinne prispeli k boju s nepriateľom. Antifašistické kompozície, ktoré prevzala zahraničná tlač, získali Kukryniksovcom mnohých obdivovateľov za hranicami. Dokonca karikatúrne portréty pohlavárov „tretej ríše“, vytvorené na základe fotografických a filmových materiálov, udivovali svojou presnosťou. Pritom je dôležité povšimnúť si náladu, ktorá vládla v satirickej kukryniksovskej grafike vojnových rokov. Je to nemilosrdný, pre nepriateľa skutočne smrtonosný, zlostný sarkazmus, zbavený akýchkoľvek prvkov dobromyseľnej zábavnosti. Mnohí západní karikaturisti nikdy nepremeškali príležitosť vysmievať sa führerovi a jeho podriadeným, pričom satiru spestrovali humoristickým nádychom a zdôrazňovali anekdotickosť situácií. U Kukryniksovcov dominuje aktivizujúci agitačný prvok; ich karikatúry sú skutočné malé plagáty, robiace z nepriateľa terč svojich útokov. Pritom sú mnohé „satiry“ Kukryniksovcov veľmi smiešne, no smiech ani trochu neoslabuje ich hnevnú, priebojnú nekompromisnosť.

Kukryniksovci – majstri politickej satiry (1/2)

Málokto so sovietskych umelcov bol taký populárny ako Kukryniksovci. A hoci každý z členov tohto unikátneho tvorivého kolektívu je významnou umeleckou individualitou, zaužívalo sa hovoriť o Kukryniksovcoch (pseudonym vznikol spojením skratiek priezvisk umelcov – Kuprijanov, Krylov, Sokolov) ako o akomsi štvrtom majstrovi, ktorý má bohatý a pestrý životopis, neopakovateľný pohľad na svet a výrazný svojský štýl. Keď umelci tvoria každý zvlášť, produkujú zaujímavé, zväčša komorné diela, celkom odlišné od sarkazmom ubíjajúcich a hnevným patetizmom preniknutých karikatúr, plagátov a malieb, ktoré sú výtvorom ich slávneho kolegu „Kukryniksa“.

Umělci zapomenutí dobou, ale živí svým odkazem

Dnešní buržoazní režim neuznává osobnosti, které ať již za první republiky, za 2. světové války nebo za budování socialismu v Československu byly členy KSČ a zastávaly komunistické postoje. Antikomunistická propaganda zavrhuje všechny tyto osobnosti, od politiků typu soudruha Klementa Gottwalda až po umělce typu Vítězslava Nezvala. Všichni, kdo kdy bojovali proti kapitalismu a chtěli či budovali socialismus, jsou dnešním režimem minimálně ignorováni, a to i přesto, že se jedná o velké osobnosti našich dějin. I členové KSČ bojující za 2. světové války proti fašismu a účastníci protinacistického odboje, např. Julius Fučík, Jan Šverma, Jožka Jabůrková atd., nejsou nové generaci při školské výuce ani zmiňováni. My jsme se třeba o těchto osobnostech vůbec neučili. Nyní jsem se však chtěl zaměřit na to, jakým způsobem současný režim zneucťuje odkaz osobností umění v Československu, které byly členy KSČ a zastávaly pokrokové názory.

Pablo Picasso ako člen komunistickej strany

Bolo to minulý rok, keď som so záujmom prechádzal výstavu Picassa v svetoznámej galérii Albertina vo Viedni. Do toho okamihu, som vedel o autorovi minimum informácií a vôbec som netušil, aké poznanie si z výstavy odnesiem domov. Výstava mala zaujímavú a asi dosť kontroverznú tému. Zobrazovala politické diela zo života autora. Chcem sa s vami podeliť o významnú časť života tohto veľkolepého maliara z často tajeného uhla.