Habanastation - skvělý kubánský film z r. 2011

V rámci 3. ročníku mezinárodního filmového festivalu Cinema Mundi (Brno 29. 2. - 7. 3. 2012) jsem zhlédl kubánský film Habanastation, na Kubě vyhodnocený jako nejlepší domácí film roku 2011. Český festivalový název filmu zní „Stanice Havana", což je, jak už bývá v ČR zvykem, chybný překlad z originálu nesouvisející s obsahem filmu. V něm totiž nejde o žádnou stanici, nýbrž o Playstation, což je „herní konzole 5. generace od firmy Sony uvedená roku 1994" (wikipedie.cz), zkrátka počítač na hraní her. Název „Habanastation" (i bez znalosti španělštiny lze odtušit, že to není španělsky) tedy nemíní havanskou statici, nýbrž je slovní hříčkou s názvem města Havana (španělsky psáno Habana) a přístrojem Playstation.

Niekoľko slov k dielu Fraňa Kráľa – Čenkovej deti

Aký to paradox. Som dieťaťom československého socializmu narodený v roku 1952, ktorý som biedu, hlad, poníženie a nedôstojné zaobchádzanie na vlastnej koži nikdy nezažil.

.

A práve ja som dostal príležitosť napísať predslov k prvému gréckemu prekladu diela Fraňa Kráľa „Čenkovej deti“ z roku 1932, ktoré tématizuje život slovenskej chudoby v období 30. rokov 20. storočia. Teda len 20 rokov pred mojim narodením.

.

Od vzniku diela v roku 1932 do času môjho narodenia v roku 1952 prehrmelo Slovenskom toho strašne veľa. Od hladu a biedy buržoáznej predmníchovskej Československej republiky, cez smrť a biedu II. Svetovej vojny, klérofašistického Slovenského štátu ako satelitu Hitlera, cez Slovenské národné povstanie, oslobodenie Slovenska sovietskou armádou, Víťazstvo pracujúceho ľudu vo februári 1948 až po základy budovania Československej ľudovodemokratickej republiky pod vedením Komunistickej strany Československa. Na krátke, 20. ročné obdobie až neuveriteľne prudký vývoj.

JOE JENČÍK : Proletář a tanečník

„Mým heslem je zbořit a vystavět.“

Josef „Joe“ Jenčík byl ve své době významnou postavou české meziválečné umělecké avantgardy. Tento dnes již zcela zapomenutý všestranný umělec, původně obyčejný dělník z továrny, vynikl zejména jako kabaretní tanečník, baletní choreograf a až poté jako filmař, herec, divadelní kritik a spisovatel.

Oleg Gazmanov - Nový úsvit

Krátce o pomníku J. V. Stalina (+video)

V pražské městské knihovně na Mariánském náměstí (za socialismu náměstí Primátora Vacka) se v pondělním podvečeru diskutovalo o zbourání Stalinova pomníku. Pro některé přítomné mladé lidi bylo překvapením, že Stalinův pomník byl největším skupinovým sousoším v Evropě. Stavba byla zahájena 22. prosince 1949 za účasti Antonína Zápotockého. Vlastní práce na sousoší začala ale až v únoru roku 1952 a celé pak bylo odhaleno po setmění 1. května roku 1955 pod heslem Svému osvoboditeli československý lid. Sochařem byl Otakar Švec se svou paní, který však před odhalením díla spáchal sebevraždu i s manželkou, architektem pak Jiří Štursa, kteří před válkou pracovali na projektu pomníku prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka na témže místě.

Ježek, Voskovec, Werich - Devět řemesel - desátá bída

50 let od smrti sochaře Karla Pokorného

Letos uplynulo 50 let od náhlého úmrtí sochaře Karla Pokorného (18. ledna 1891 - 14. února 1962), národního umělce a profesora i někdejšího rektora pražské Akademie výtvarných umění (AVU). Tento rodák z Pavlic u Znojma byl jedním z posledních žáků tvůrce svatováclavského pomníku J. V. Myslbeka. Poučení jeho dílem se mu stalo závazné především od 40. let 20. století. Pokorného raná tvorba vychází ze sociálního civilismu (reliéfy Práce a Humanita, Havíř) a přechází do sociálně kritického pojetí (Padlý, Z lidského života - návrh na dveře chrámu sv. Víta), které je posléze ovlivněno např. dílem belgického sochaře Meuniera a stává se postupně zobecňujícím symbolem (Ostrava).

Reťazový kolotoč

Končí mrazivá zima a v teple pod kôrou,

prežila veľká skupina nenažraných tvorov.

Pre národ sa otvára sezóna kolotočov.

Kolo sa roztáča "Človeče,vyoč si oči! "

Dve storočia rovnaké tváre.

v tom reťazovom kolotoči.

Ten istý kolotoč, krúti sa, v ten istý smer

pod ním čierna opica a jej blízki.

Slovač tlieska a platí im lístky.

Pred tvárou všetkých účty raz skladať budú,

ked do dna zhltnú horkosť slovenského ľudu.

Sny hladných očí, válovy pre žralokov.

Svet zvierajúci tlakom mamonárskych okov..

Dana Grusová

Recenze: Přežil jsem svou smrt

Náhodou jsem objevil na serveru YouTube velice působivý československý film z roku 1960 „Přežil jsem svou smrt“. Jedná se o drama z koncentračního tábora podle námětu a scénáře laureáta státní ceny Milana Jariše, v režii laureáta státní ceny Vojtěcha Jasného (autora kontrarevolučního pamfletu z r. 1968 „Všichni dobří rodáci“, pozdějšího reakčního emigranta a antikomunisty).

Film má výborné herecké obsazení. Hlavní postavu boxera Tondy Majera ztvárnil František Peterka, usměvavý kulturista známější nám spíše z komediálních rolí 60. – 80. let (Dáma na kolejích; Čtyři vraždy stačí, drahoušku; Jáchyme, hoď ho do stroje; Pan Tau; Zítra to roztočíme, drahoušku; Zítra vstanu a opařím se čajem; Co je doma, to se počítá, pánové…).

Jevgenij Viktorovič Vučetič – monumentalista víťazstva

Jevgenij Vučetič (nar. 15.12. 1908) sa úspešne snažil o vytvorenie umeleckých obrazov svojich súčasníkov – robotníkov i vojakov, mysliteľov i tvorcov – aktívnych budovateľov komunizmu. Bol autorom najrozmanitejších sochárskych diel, z ktorých mnohé si získali popularitu v Sovietskom zväze i v zahraničí.

Ako majster monumentálneho umenia sa Vučetič sformoval na blahodarnej pôde sovietskej skutočnosti, v ktorej podmienkach sa ušľachtilá romantika organicky vpletá do každodenného života, robí ho významnejším, hrdinsky slávnostným.