Boj o Moskvu, film o velkém hrdinství sovětských lidí

Díky iniciativě vydavatelství Řitka video, s.r.o. jsem měl možnost vidět čtyři díly sovětského filmu „Boj o Moskvu" (Agrese I, II, Tajfun I, II) vydané nově na DVD FILMAG v edici „Válka" (Boj o Moskvu; SSSR ve spolupráci s ČSSR, NDR a MLR, 1984 - 1985, režie Jurij Ozerov). Především chci ocenit, že v současné době vůbec válečné filmy ze socialistické éry vycházejí a zájemci o válečnou historii tak mají možnost vidět ji z jiného pohledu, než který nabízí současná všudypřítomná pakultura „made in USA". Je také dobré, že DVD se sovětskými válečnými filmy jsou snadno sehnatelná v novinových stáncích (do svého vyprodání) a finančně dostupná - natištěná cena na DVD je 45,- Kč.

      Na filmu „Boj o Moskvu" je pozoruhodné, jako snad na všech sovětských válečných filmech, právě znázornění utrpení a zároveň nezměrného hrdinství sovětských lidí. To nelze vyjádřit hektolitry prolité falešné krve v amerických škvárech, nýbrž příběhy jednotlivých postav a líčením jejich osudu. V „Boji o Moskvu" jsou tyto příběhy o to působivější, že se jedná o konkrétní historické osobnosti.Politický pracovník Vasilij Kločkov pronáší ve filmu svá historická slova: „Rusko je veliké, ale ustoupit nemáme kam, za námi je Moskva!" Když byl Kločkov těžce raněn, vrhl se se svazkem granátů pod nepřátelský tank a zničil jej. Spolu s ním padli téměř všichni vojáci z divize generála Panfilova včetně svého velitele. Za cenu svých životů zničili 18 nepřátelských tanků a fašistické barbary zastavili.
      Rozvědčík Richard Sorge je zatčen při vysílání zpráv Sovětskému svazu v Japonsku. (Při vyšetřování své spojení s SSSR popřel a později byl oběšen. To už je nad rámec filmu.)
      Nejpůsobivěji je však bezesporu zpracován příběh komsomolky Zoji Kosmoděmjanské, osmnáctileté moskevské studentky, se kterou se setkáváme již v předchozích dílech a v závěrečném čtvrtém dílu se účastní se skupinou komsomolců - partyzánů boje v týlu nepřítele. Má zůstat hlídat tábor, ale dožaduje se nasazení do nebezpečné akce. Je proto vyslána podpálit skladiště. Při tom je zadržena. Navzdory mučení odmítá vypovídat. Zbičovaná je fašistickými netvory vyvlečena do sněhu k šibenici, na které je veřejně oběšena s cedulí „žhářka" na krku. V oprátce říká: „Soudruzi, co se tak smutně díváte? Já se smrti nebojím. To je štěstí, smět umřít za svůj lid." (Jeden z fašistů fotografuje.) „Vy mě teď pověsíte, ale já nejsem sama, nás je dvě stě milionů - všechny nás nemůžete pověsit. Oni se za mě pomstí." (Fašista dává pokyn k oběšení.) „Sbohem, soudruzi! Bijte fašisty! S námi je soudruh Stalin! Stalin přijde!" (Kat podráží židli.)
      Obdiv z přesvědčivosti zpracování této kruté scény (v porovnání se svědectvími ruských obyvatel obce Petryševo, ve které byla Zoja Kosmoděmjanská zajata a oběšena, se zdaleka nejedná o úplné vylíčení jejího mučení!) se mísí s pocitem nenávisti nejen vůči těm, kteří dnes komunisty staví naroveň fašistům a znevažují komunistický odboj, ale i vůči hanebným kariéristům, kteří se nestydí nazývat se komunisty a o Stalinovi, s jehož jménem na rtech mučednicky umírali sovětští lidé, mluví jako o zločinci a pochybují o tom, zda existuje spravedlivá válka.
      Znázornění politických představitelů válčících mocností je další obdivuhodnou stránkou filmu „Boj o Moskvu". Působí totiž velmi věrohodně, přesvědčivě a seriózně. Ve srovnání například s pozoruhodným sovětským válečným barevným filmem „Pád Berlína" z roku 1949 můžeme konstatovat, že zatímco „Pád Berlína" nacistické představitele v čele s Hitlerem poněkud zesměšňuje, v „Boji o Moskvu" tomu tak rozhodně není. Stejně tak mnohem věrohodněji působí jednání sovětských činitelů. Zatímco „Pád Berlína" vynáší Stalina nad ostatní tak vysoko, že při jednáních hovoří většinou pouze Stalin a ostatní stojí v pozoru a poslouchají (což dle pamětí tehdejších politiků zaprvé nebylo v souladu se skutečností, zadruhé to vytvářelo prostor pro pomluvy Chruščova a spol. o údajné Stalinově bezcitnosti a svévoli), v „Boji o Moskvu" spolu jednotliví představitelé sovětských stranických a státních orgánů a armády rozumně diskutují. Na druhou stranu „Boj o Moskvu" Stalina nezatlačuje do pozadí ani neshazuje, na rozdíl od mnoha sovětských válečných filmů z éry Chruščova a Brežněva poznamenaných „bojem proti kultu osobnosti". Stalin zde vystupuje jako všeobecně respektovaný, rozhodný, ale zároveň diskuzi přístupný nejvyšší představitel sovětské moci. (Nelze opomenout, jak silně zapůsobilo na sovětské lidi Stalinovo rozhodnutí zůstat v ohrožené Moskvě.) Příčiny počátečních porážek Rudé armády se film snaží analyzovat a vysvětlovat a ne je připisovat Stalinovi, který „bezmezně věřil Hitlerovi, že nezaútočí", jak to tvrdil Chruščov a po něm řada revizionistů a snad všichni antikomunisté. O lidském rozměru sovětských politiků vypovídá také znázornění nemocného Stalina přijímajícího hlášení v posteli a v posledním díle podobná scéna s nemocným maršálem Šapošnikovem. (Jen je trochu zvláštní, že se Stalin a Molotov tváří neustále velmi přísně, snad pro zdůraznění vážnosti situace. Na dochovaných fotografiích a filmových záběrech tak trvale přísný výraz nemají...)
      Tento z hlediska historické objektivity potěšující přístup je jistě poznamenán dobou, ve které film vznikal - bylo to v krátkém období, kdy v čele KSSS stál K. U. Černěnko. Tehdy utichala vlna útoků na Stalina a jeho éru zahájená Chruščovem a spol. a ještě nepropukla nová vlna vedená Gorbačovem a bandou jemu podobných zrádců. Na svou dobu velmi pozitivní přístup k osobnosti J. V. Stalina ve filmu „Boj o Moskvu" i přijetí V. M. Molotova v té době zpět do KSSS, odkud jej Chruščov vyhnal v roce 1957, snad svědčí o pokusu o pozitivnější pohled na Stalina a jeho politiku, než který panoval od XX. sjezdu KSSS.
      Z dalších čelních sovětských představitelů vystupujících v „Boji o Moskvu" zmíním např. M. I. Kalinina (předsedu prezídia Nejvyššího sovětu SSSR), V. M. Molotova (ministra zahraničí a náměstka předsedy rady lidových komisařů SSSR), K. J. Vorošilova (maršála SSSR, náměstka předsedy rady lidových komisařů SSSR) a předsedu moskevského městského sovětu A. Ščerbakova. Z velitelů Rudé armády stojí kromě generála armády Žukova, generálplukovníka Koněva, generálporučíka Rokossovského, generálmajora Leljušenka, maršála S. M. Buďonného a dalších za zmínku i ztvárnění generála D. G. Pavlova, který způsobil svými fatálními pochybeními porážku u Bialystoku-Minsku a zbytečnou smrt mnoha sovětských vojáků a byl za to v roce 1941 popraven. Polemiku s nadřízenými ve filmu Pavlov naprosto prohrává. I přes zřejmost jeho viny byl z iniciativy Chruščova po XX. sjezdu Pavlov rehabilitován a dnes je považován za oběť „stalinismu"...
      Znamenité zpracování bojových scén ve čtvrtém dílu pozoruhodně doplňuje příjezd Alexandrovova souboru písní a tanců na frontu, kde alexandrovci za bitvy hrají v zákopech „Svatou válku".
      Zkrátka, čtyřdílný film „Boj o Moskvu" rozhodně stojí za vidění. Fašisté a jejich přisluhovači by měli vidět všechny díly několikrát za sebou. Snad by pak alespoň trochu pochopili, jaká zvěrstva obdivují. Plně by to poznali asi až v případě, že by zažili to, co sovětští lidé zakoušeli od fašistických okupantů za Velké vlastenecké války.