Národní památník na Vítkově - hnízdo antikomunismu

          Návštěvník Prahy může stěží přehlédnout zalesněný vrch Vítkov s Národním památníkem a jezdeckou sochou Jana Žižky z Trocnova. Je to vrch historicky významný - 14. 7. 1420 zde husitské vojsko pod Žižkovým vedením zvítězilo nad mnohonásobnou křižáckou přesilou.
      V posledních letech tam nahoru chodil málokdo - nebylo proč. Památník byl povětšinou uzavřen, sousední vyhlídkový altán zpustošen a výhled na Prahu z velké části zakryt stromy a keři. Od 29. října 2009 je vítkovský památník po dlouhé době opět trvale zpřístupněn veřejnosti - jako hnízdo antikomunismu.
      Internetové stránky Národního muzea, které objekt Národního památníku na Vítkově spravuje, praví: „Památník byl jako Památník Národního osvobození vystavěn v letech 1929-1938 k poctě československých legionářů; znovu byl upravován a doplňován po skončení 2. světové války, protože bylo nutné připomenout druhý protifašistický odboj. Po roce 1948 začal sloužit státní ideologii a k propagaci režimu. Byli zde pohřbeni významní představitelé Komunistické strany Československa. V roce 1953 zde bylo zřízeno Mauzoleum Klementa Gottwalda. Památník postupně začal upadat do zapomnění. Po roce 1989 byli všichni pohřbení odsud odvezeni, ale dlouho se hledalo konkrétní využití.  V roce 2001 se Národní památník na Vítkově stal součástí vládního usnesení o rehabilitaci a rekonstrukci některých památek spjatých s československými dějinami 20. století. Dostal se do správy Národního muzea, které začalo připravovat jeho rekonstrukci a rehabilitaci.
      Po více než dvouleté rekonstrukci je památník od 29. 10. 2009 otevřen veřejnosti.“
      „Rekonstrukce a rehabilitace“ Národního památníku byla vskutku důsledná. Jestliže „po roce 1948 začal sloužit státní ideologii a k propagaci režimu“, nyní tato skutečnost platí dvojnásob. Jenže místo režimu lidově demokratického a později socialistického oslavuje nyní objekt a expozice v něm režim protilidový, nedemokratický (či vědečtěji řečeno buržoazně demokratický, což je synonymum) a antisocialistický, antikomunistický. Tomu muselo padnout za oběť umělecky hodnotné sousoší „Vítězství socialismu“ z roku 1960, které bylo odstraněno i s podstavcem a nezbylo po něm ani stopy. Pomník „obětem třídních zápasů s buržoasií 1918 - 1939“ uvnitř budovy památníku, umístěný ve výklenku, byl zakryt bílou přepážkou, aby dřívější situace neznalý návštěvník vůbec netušil, že za ní výklenek s pomníkem je. Jména a data narození a úmrtí revolucionářů, která byla po odstranění uren s jejich popelem částečně sloupána či jinak poškozena a v této tristní podobě byla k vidění při občasných zpřístupněních památníku v minulých letech, byla odstraněna úplně. Na mramorových deskách na jejich místě jsou fotografie a texty oslavující kontrarevolucionáře - Havla, Tigrida, Dubčeka a spol.
      Mimořádně neuctivě bylo naloženo s mramorovou rakví s vyznačením jména prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda. Jeho tělo bylo po jeho smrti vystaveno po vzoru těl Lenina, Stalina a Dimitrova nabalzamované ve skleněné rakvi. V roce 1962 bylo zpopelněno. Ačkoli se dodnes často tvrdí, že k tomu vedl jeho špatný stav, hlavní důvod byl politický a souvisel s Chruščovovou kritikou kultu osobnosti a rozhodnutím XXII. sjezdu KSSS o odstranění Stalinova těla z mauzolea na Rudém náměstí. Antonín Novotný Chruščovovu linii ochotně následoval nebo ještě raději předbíhal, proto dal zbořit nedávno předtím (v r. 1955) odhalený Stalinův památník na Letné a spálit tělo Gottwalda. Urny s popelem Kl. Gottwalda a dalších revolucionářů, kterých se neujali jejich pozůstalí, byly po listopadu 1989 přemístěny do nenápadného společného hrobu na okraji pražských Olšanských hřbitovů. Mramorová rakev s Gottwaldovým jménem byla ještě před zahájením „rekonstrukce“ na svém místě - nyní leží ve sklepě památníku rozbitá na jednotlivé kusy, které jsou naházeny na sebe, a tak je ukazována návštěvníkům. Divím se, že (zatím?) chybí nápis: „Plivněte si, prosím.“
      Expozice instalovaná do prostor Národního památníku jednak oslavuje Masaryka a první republiku, jednak mimořádně primitivním způsobem hanobí období let 1948 - 1989. (V sousedství výstavy obdivující Masarykovu republiku je bílou deskou zabedněn onen pomník obětem třídních zápasů s buržoazií. Desítky pracujících lidí zastřelených a zmrzačených četnictvem za vzpouru proti tehdejším nesnesitelným podmínkám se obracejí v hrobě...) Zajímavé je, že na rozdíl od Masaryka výstava nevyzdvihuje Beneše. Asi mu dnešní páni nemohou zapomenout, že podepsal některé jim nemilé dekrety a demisi pravicových ministrů. Obdiv Masaryka se snoubí s obdivem kontrarevolucionářů z let 1948, 1968 a 1989 - Horákové, Píky, Dubčeka, Havla, Tigrida aj. Současně s tím jsou zatracováni Gottwald, Zápotocký, Husák, Jakeš, ze sovětských představitelů Stalin, Brežněv, Andropov a Černěnko. Je jistě zajímavé, že ne tak Novotný, Chruščov a Gorbačov.
      Zvláště nechutná je antikomunistická výstavka ve sklepení, připravená dětmi, které vymalovaly Československou socialistickou republiku jako jeden velký koncentrák. Nechybějí vyobrazení ostnatých drátů, prázdných obchodů, škrtnutý nápis „vzdělání“ (jaký výsměch době, kdy bylo na rozdíl ode dneška veškeré vzdělání zdarma!) a prostoduché komiksy, včetně pokreslené fotografie L. I. Brežněva. Kde by na to děti samy přišly? Říkají jim jejich rodiče a prarodiče, že takhle žili, že takhle to u nás vypadalo? Povětšinou asi ne - domnívám se, že většina rodičů ani v dnešní době nechce svým dětem lhát. Takto devastuje vědomí českých dětí všudypřítomná antikomunistická buržoazní propaganda. K těmto nenávistným postojům je vedou úslužní učitelé v žoldu antikomunismu, kteří jenom „dělají svou práci“ a rozvádějí antikomunistickou linii učebních plánů. Čím více bude mladá generace prosycena antikomunismem, tím pro ni bude složitější odhalit protilidovou povahu současného systému a postavit se mu.
      Nástěnky „dětské“ výstavky kritizují třeba „hroznou socialistickou módu“, přitom v textu uvádějí popravdě, že byla přejímána ze Západu! Poukazují také na to, že po nástupu G. Husáka byly zvýšeny výhody pro rodiny s dětmi a narodilo se proto mnoho dětí. To byl tedy teror! Bytový problém byl řešen výstavbou panelových domů, které ale byly nekvalitní. Jak hrozné! Řada z nás v nich bydlí dodnes a mnoho z těch domů od té doby neprochází žádnou údržbou... A jestliže tehdy pracující lidi trápilo, že se musí dlouho čekat na byt, dnes řeší starost, že na vlastní byt nikdy nedosáhnou a na nájemné v lepším případě dají všechny peníze, které neutratí za jídlo.
      Pozoruhodný je i útok na prvního československého kosmonauta Vl. Remka. Ten je dnes poslancem Evropského parlamentu, uvádí nástěnka. (Za kterou stranu, to neuvádí. Nemůže připustit, že v „demokratické společnosti“ může strana s takovým názvem existovat.) Místo aby trpěl v komunistickém žaláři jako všichni slušní lidé, letěl si Remek do vesmíru a nechal se obdivovat komunistickou propagandou! Hanba mu!

Luděk Chudý