Antikomunistický country song z roku 1952

Ve vysílání Country rádia mě zaujal antikomunistický americký country song „I ´m no communist" („Nejsem komunista") z počátku 50. let, existující minimálně ve dvou verzích. Interpretem jedné z nich je autor písně Carson Robison (1890 - 1957) a datum jejího vzniku neznám (http://www.youtube.com/watch?v=HMskjKZ4r4E), druhou verzi zpívá duo Lullu Belle and Scotty (Myrtle Eleanor Cooperová, 1913 -1999, Scott Greene Wiseman, 1908-1981) a její vznik je datován rokem 1952 (http://www.youtube.com/watch?v=gudJgbvBnmo).

      Píseň je, jak je zjevné už z jejího názvu, antikomunistická. Zůstává svědectvím o tom, jak protikomunistická štvanice v USA zasahovala v době existence socialistického tábora, zvláště v letech největších úspěchů stalinského SSSR na konci 40. a začátku 50. let, do všech oblastí amerického života, včetně populární hudby. Na druhou stranu text obsahuje i kritiku americké politiky a je zakončen varováním, že jestli to takto půjde dál, „komunisté mohou vyhrát zápas bez jediného výstřelu".

Šachta pohřbených idejí - reformistický film o socializaci z roku 1921

Zhlédnout film z roku 1921, z doby před 90 lety, je pro každého zájemce o dějiny filmu i o dějiny jako takové bezesporu zajímavé. Jedná-li se o film se sociální tématikou, je pro pokrokového diváka zajímavý dvojnásob. Takovým filmem je sociální drama o pěti obrazech „Šachta pohřebných idejí". Vzniklo před 90 lety v režii Rudolfa Myzeta (1888 - 1963) a Antonína Ludvíka Havla (1894 - 1968) v produkci pražské firmy Vilim. První z dvojice režisérů ztvárnil také hlavní roli horníka, později úředníka a dělnického důvěrníka Havleny.

Karol Janko: Horský prameň

Tri dni kvet kvitne,

kvet napojený na infúzie,

svet hučiacich motorových vozidiel;

keď som sa bol napiť snehu,

len dunenie postupné v tupom behu.

Otčimove nožnice na vinič

bez pružiny odložené z viníc

v starej časovej skrini

parazity starých papekov vinič;

šmyk, šmyk, pre silu mladú.

Antisovětský příběh

Jeden z návštěvníků našich stránek mě upozornil na kampaň „Sovětský příběh", jejímž účelem je dodávání stejnojmenného militantně antikomunistického „dokumentárního" filmu pro základní a střední školy. Toto „dílo" z r. 2008 pochází z bašty fašistického revanšismu, antikomunismu a antisovětismu, smutně proslulé současnou perzekucí pokrokového hnutí a nacionalismem, z Lotyšska. Česká distribuce používá též druhý překlad jeho názvu (v originále anglicky /že by nový lotyšský úřední jazyk?!/ The Soviet Story) „Příběh rudého zla"¹⁾. Jak praví autoři této kampaně na stránkách sovietskypribeh.sk, jejím cílem je „1. Poslať dokumentárny film - Sovietsky príbeh - na všetky základné a stredné školy a vyzvať riditelov aby bol odvysielaný; 2. Ukázať žiakom skutočnú, neľudskú tvár komunistickej a nacistickej ideológie a ich spoločné korene v marxizme; 3. Demaskovať mládeži súčastné extrémistické skupiny (neonacistov a anarchistov), a ukázať, že sú vo svojej podstate rovnaké! Rovnako nebezpečné!" ²⁾

Před 60 lety zemřel komunista Jindřich Plachta

Před 60 lety, 6. listopadu 1951, zemřel v Praze populární český komik a spisovatel, komunista Jindřich Plachta, vlastním jménem Jindřich Šolle. Narodil se do rodiny montéra a strojního zámečníka 1. 7. 1899 v Plzni. Studoval obchodní akademii, v l. 1910 – 1911 navštěvoval ruskou školu v Bachmutu, kde jeho otec pracoval na stavbě lihovaru. Po maturitě byl zaměstnán jako bankovní úředník, nejprve v Krakově, poté v Praze. Od r. 1921 vystupoval v kabaretech, odkud vzešlo mnoho dalších slavných komiků meziválečného období, např. Vlasta Burian, Saša Rašilov, Ferenc Futurista či Eman Fiala. V r. 1927, kdy byl jako úředník ze zdravotních důvodů předčasně penzionován, se začal divadlu věnovat profesionálně.

Vladimir Majakovskij - básnik revolúcie

Vladimír Vladimírovič Majakovský sa narodil 19. júla 1893 na Kaukaze v gruzínskej dedinke Bagdadi v rodine lesníka. Od roku 1902 do roku 1906 navštevoval Kutaisské gymnázium. V roku 1906, keď mu zomrel otec, sa rodina presťahovala do Moskvy.

Už za štúdií na gymnáziu sa prikláňal k revolučnému hnutiu, za revolúcie v roku 1905 sa mu dostávala do rúk ilegálna revolučná tlač. S veľkým nadšením sa zúčastňoval študentských schôdzok a demonštrácii na uliciach. V tomto období sa tiež zoznámil s revolučnou poéziou. V Moskve Majakovský pokračoval v štúdiu, zapájal sa do ilegálnej práce, študoval marxistickú literatúru a v roku 1908 sa stal členom RSDRS. Pracoval tam ako propagandista kooptovaný do ilegálneho mestského výboru strany. Za podozrenie z účasti na ilegálnom hnutí bol v roku 1908 a 1909 dvakrát krátko väznený. Tretí raz ho uväznili za pomoc pri organizovaní úteku politických väzňov - žien. Majakovský si vo väzení odsedel celých 5 mesiacov, kde sa upriamil na novšiu poéziu. Mal vysoko vyvinutý umelecký vkus, v Moskve navštevoval výtvarnú školu, na ktorú sa zapísal v auguste 1911.

Tri otázky socialistického realizmu (4. časť- záver )

Odvoláva sa aj na Noru Krausovú, ktorá prehodnocovala vo svojom diele z roku 1976 podstatu pojmu mimézis v kontúrach soc. realizmu. “Upozornila najmä na interpretačný charakter mimézis oproti tradovanému „imitátio“ a súčasne zdôraznila, že ide o dialektické napätie medzi odrážajúcou a odrážanou zložkou“ (tamže. s. 423).

Podstatou subjektu, ktorý vnáša Lenin do svojej teórie odrazu je dialektizácia, na čo Krausová upozorňuje a potvrdzuje túto axiómu aj Oskar Čepan vo svojom diele „Stimuly realizmu“. Navyše ho obohacuje o pojem „estetický materializmus“, ktorý tiež pochádza z filozofických škôl Marxa a Lenina. Estetický materializmus zužuje obraz sveta a ponúka nám výsek skutočnosti, ktorý je adekvátny pojmu a zároveň prívlastku „socialistický“.

Osa naděje

V roce 2010 vydalo nakladatelství Grimmus zdařilou a politickými informacemi nabitou publikaci nazvanou Piráti Karibiku, jež v anglickém originále nese název Pirates of Carribean: Axes of Hope (Piráti Karibiku: osa naděje). Autorem knihy je britsko-pákistánský historik, spisovatel, filmový producent, lidsko-právní aktivista a reportér Tariq Ali. Tariq Ali je členem redakční rady časopisu New Left Rewiev, pravidelně přispívá do čtrnáctideníku CounterPunch (Protiúder) vydávaného ve Spojených státech. Přispívá rovněž do britského čtrnáctideníku literárních novel a esejů London Review of Books.

Keny Arkana

Drahé soudružky, drazí soudruzi,

doufám, že jste prožili překrásný 1. Máj, ať to bylo doma s rodinou, v práci anebo společně s jinými soudruhy na náměstích a v parcích.

Doufám, že vám vaši sváteční náladu nezkazil žádný hloupý řečník se svými předvolebními kecy, zásoben materiály, které jsou spíše podobné podřadnému dámskému časopisu s nezbytnými recepty, křížovkou a soutěží o mikrovlnku.

Trochu z jiného soudku. Znáte Keny Arkanu? Ale jistěže znáte. To je ta malá francouzská holka, co dělá bezvadnej politickej hip-hop, účastní se protiglobalizačních demonstrací, otevřeně podporuje Zapatisty a nebojí se ukázat prstem na původce světového zla.

Keny pochází z Marsey a vydala zatím čtyři alba (L’esquisse, Ente ciment et belle étoile, La rage, Désobéissance), plná smutku, soucitu a vzteku nad stavem tohoto světa. Její projev je živý a nekompromisní. Nemá nic společného s nabubřelým sexistickým projevem jejích oficiálnějších mužských kolegů z MTV. A protože je u hip-hopu nejdůležitější slovo a Keny zpívá francouzsky, posílám vám odkaz na písničku La rage (Zlost) s českým překladem.

Obdivuhodný výkon

      K „Pamětem a úvahám" Lubomíra Štrougala

      Chceme, aby záhlaví těchto poznámek na okraj nedávno vydané knihy bývalého předsedy vlády ČSSR bylo správně pochopeno. Neobdivujeme literární čin, který toto dílo představuje, ale dovednost, s jakou autor vzpomínek dokázal po celá čtyři desetiletí, kdy byl na odpovědných funkcích, zapírat své přesvědčení, přetvařovat se. Zvláště v tolik proskribovaném období „normalizace" (termín, který pro ně vymyslel na jednáních v Moskvě A. Dubček). Nevycházíme, když v knize listujeme, z údivu. Vždyť pro veřejnost, na kterou se L. Štrougal rád odvolává, je hned po G. Husákovi symbolem těch let.
      Se vzpomínkami se snad roztrhl pytel. Kdekdo cítí potřebu sdělit „jak to bylo". A dosvědčit, že se „zločiny komunismu" neměl nic společného. Kdekdo se také dovolává svých zásluh o skoncování s režimem, kdy se téměř nic nesmělo. Štrougalova kniha sice do této řady nepatří, ale příliš z ní nevybočuje. Minulost reálného socialismu svým způsobem hájí, zároveň se od ní distancuje. Připomíná to tanec mezi vejci. A co se mu zejména nelíbí? Že vinou jakési záhadné „dogmatické většiny ve vedení strany" jsme učinili nemálo „nešťastných a osudných kroků". Nejhorší podle něho bylo, když jsme se, jak tvrdí, vzdali „československé cesty" k socialismu a nechali si vnutit „model socialismu", který vůbec nebyl střižen na naši míru. Tady, máme-li L. Štrougalovi věřit, byl začátek našeho konce.