Úspěchy socialistického Sovětského svazu nám poutavě přiblíží pojednání o moskevském metru. Popisuje dopravní obtíže rychle se rozvíjející Moskvy, jež se rozhodlo plénum ÚV VKS(b) v červnu 1931 po referátu vůdce moskevských bolševiků L. M. Kaganoviče vyřešit přijetím usnesení o stavbě podzemní železnice - metra. „V několika desítkách metrů pod zemí najdeš jíl, bahno, nebezpečné pohyblivé písky, podzemní řeky, bludné balvany, zanesené sem skandinávským ledovcem, vápenec, nasycený vodou. Všichni zahraniční znalci, kteří se podívali na geologickou mapu Moskvy, pokrčili rameny a řekli: V tom stavět metro nejde. Také soudruh Stalin se podíval na geologickou mapu Moskvy, nepokrčil rameny a řekl: Není takové pevnosti, které by bolševici nemohli dobýt.
Heslo, které řekl, nebylo heslem hazardérského vojevůdce, který je ochoten obětovat celou armádu, aby dosáhl svého cíle. Bolševici si váží lidského života tak, jako si ho nikdy nikdo nevážil. Nedobývají pevností obětováním lidí, ale tím, že lidi činí silnými.” (s. 203 - 204)
„V květnu roku 1934 pracuje na metru - 75.639 lidí. Je to největší stavba v Sovětském svazu. … V listopadu 1934 je hotov tunel první linky metra po celé své délce - 11 kilometrů 400 metrů.” (s. 216 - 217) Největší část práce na stavbě metra vykonali komsomolci - členové a členky Všesvazového leninského komunistického svazu mládeže (VLKSM). Komsomolky zde zastávaly těžkou fyzickou práci navzdory pochybnostem komsomolců - mužů o jejich výkonnosti. Nakonec muže v práci i překonaly. Neméně zaujme kapitola o moskevských stravovacích zařízeních - gastronomech - popírající pomluvy o údajném nedostatku potravin v SSSR. „…Takové hromady potravin, takové bohatství znamenitých lahůdek v zemi, o jejímž hladovém nebo alespoň kasárnicky chudém životě napsali měšťáci celou literaturu…” (s. 233) „…Nadchází doba, v níž si všichni pracující mohou dovolit kousat růžové maso lososů, zapíjet je znamenitým ,Napareuli´ a kouřit, když se jim zachce, výborné tabáky ze sovětských subtropů.” (s. 237) Nechybí tabulka dokazující výrazné snižování cen potravin (při současném růstu platů!) o desítky procent, např. chleba, mouky a krup od listopadu 1934 do května 1935 o 40 - 45%… (s. 239)
Kniha o prvním státu diktatury proletariátu by byla nepředstavitelná bez reportáží o kolektivních zemědělských hospodářstvích - kolchozech. Dozvídáme se např., že „každý kolchozník má svou krávu (ještě před třemi lety to byl sen pro většinu z nich)…” (s. 259). „Rok 1935 byl rokem definitivního vítězství socialismu na vesnici. Devadesát procent rolnických hospodářství vstoupilo již do kolchozů a v kolchozech roste blahobyt a kultura.” (s. 265)
K hospodářským úspěchům SSSR v prvních dvou pětiletkách, jenž nemají v dějinách obdoby, patří i vyplnění plánu elektrifikace, vytýčeného Leninem a známého pod zkratkou GOELRO. „Dnes již sovětský průmysl vyrábí šestkrát víc než průmysl carského Ruska v roce 1913.”, konstatuje Julius Fučík na začátku r. 1936 (s. 276). Zvláště poučně, v pohledu ze současnosti vpravdě osudově, znějí slova: „Kdyby v Sovětském svazu nebylo největší demokracie, jakou svět kdy znal, kdyby v Sovětském svazu skutečně nevládl pracující lid - nebylo by splněných plánů, nebylo by růstu, nebylo by Sovětského svazu.” (s. 283)
I zdánlivě všední události ze života sovětských lidí dokázal Fučík popsat způsobem nejen poutavým, ale i vzbuzujícím hrdost každého komunisty a pokrokového člověka na společenský pokrok, jehož už sovětská socialistická společnost dosáhla. Tak je popsáno například setkání s dvaadvacetiletou soustružnicí Marusjou Kosimovou, kupující si drahý kožišinový plášť, který si může dovolit, protože „přece pracuje”. (V době, kdy pracující kapitalistických států přemýšleli, jak ušetřit na chleba!) „Drahé kožišinové pláště, které se neudrží ani celý den v obchodě závodního, čistě dělnického městečka. Auta, jejichž výroba nestačí ukojit poptávku horníků. Kolchozníci, kteří si budují aerodromy a bombardují letecké továrny žádostmi o prodej letadla. A všechna ta jiná překrásná svědectví toho, že se život pracujících v Sovětském svazu stává blahobytným. Vždyť to není jen Marusja Kosimova, vždyť jsou to desetitisíce dělnic, které vidíš ve dne u stroje v továrně a večer bezvadně oblečené v divadle nebo v plesu, tančící s elegantními muži s řády na prsou. A zítra najdeš jednoho z těch elegantních mužů v pracovní blůze v montovně Stalinovy automobilky, druhého jako havíře v šachte a třetího jako polárního letce nebo jako plukovníka artilerie.” (s. 294)
Měšťáky a jejich agenty v dělnickém hnutí - trockisty a pravičáky - nám byl a je stalinský Sovětský svaz líčen jako země bezpráví a nezákonností. I Fučíkovo dílo obviňuje nepřátele socialismu ze lži. Fučík popisuje osud usvědčeného kontrarevolucionáře, agenta imperialismu K. L. Ramzina, odsouzeného pouze k deseti letům izolace. „Byl izolován, aby nemohl škodit, ale byla mu dána všecka možnost vědecké práce… Člověk, který spáchal tucet zločinů, z nichž za každý mohl očekávat trest smrti, byl postaven do nejkrásnějších podmínek tvoření. … 4. února 1936 … byli Ramzin a jeho společníci propuštěni na svobodu a byla jim vrácena všecka politická i občanská práva. …
Měšťácká diktatura dokáže jen utínat hlavy svých odpůrců, na jejichž místo narůstají desítky nových, může jen vraždit své odpůrce, bez ohledu na to, jaké hodnoty s nimi krade lidstvu, ale nikdy z nich nemůže udělat své aktivní, tvořící druhy. Neboť i sama tvorba nových kulturních hodnot ničí její základy, základy diktatury ve jménu minulosti.
Diktatura proletariátu převychovala i tak zarytého nepřítele, jako byl Ramzin. … Byl Ramzin kontrarevolucionář. Stačil výstřel - a nebylo by Ramzina vůbec. Byl by to spravedlivý trest. Ale socialistická spravedlnost nezná jen trest. Místo výstřelů zněla slova výchovy, slova péče o člověka a hluk práce. Kontrarevolucionář byl ubit. Ramzin zůstal. Teď se mezi miliony svobodných sovětských pracujících vrací vědec a radostný spolutvůrce beztřídní socialistické společnosti - soudruh Ramzin.” (s. 301 - 302)
Z článku „Zločin a ,trest´- Ramzin po pěti letech” pocházejí i Fučíkova slova: „Revolucionář stojí před fašistickým soudem hrdě a neochvějně, protože ví, ať cokoliv s ním udělají, že jeho dílo, dílo na kterém pracoval, bude vítězně dovršeno. Kontrarevolucionář se hroutí, protože ví, že jeho ,dílu´je konec.” (s. 300 - srovnej s “Reportáží psanou na oprátce”…!)
Bez zajímavosti není reportáž o využívání vodní, větrné a sluneční energie, jenž v tehdejším Sovětském svazu dávno předstihlo dobu a ještě dnes je považováno za něco „nového” a monopoly ovládající tradiční energetické zdroje - uhelné sloje a zásoby ropy a zemního plynu - jej všestranně ztěžují.
Vtipná a přitom poučná je kapitola „Tvář země viděná večerníkem”, nebývale současná už svým úvodem, parodujícím titulky měšťáckých bulvárních plátků: „Prostitutka uškrcena vlastní punčochou. - Tajemný cyklista střílí ženy v jízdě. - Rozsekal dceru před očima slepé matky. - Ukousl mu nos za to, že mu vyrazil falešné zuby. - Každý den jedna vražda.” (s. 326 - Jako bych to četl dnes!) „…Vraždy jsou zřejmě jedinými velkými událostmi, o nichž večerníky chtějí mluvit a o nichž mohou mluvit, jestliže si kladou za úkol neporušovat příliš vratkou rovnováhu kapitalistického pořádku…” (s. 327) Fučík srovnává pražský večerník s moskevským, plným informací o růstu životní úrovně, skvělých výsledcích vědy, sportovního zpravodajství a ovšem i inzerátů, které také svědčí o růstu společnosti, především obrovskou nabídkou pracovních příležitostí. Fučík ani zde není nekritický - konstatuje, že není dostatek novin, není dostatek papíru, není dostatek bytů. „Představa, že v Sovětském svazu není nebo dokonce nesmí být kritiky nedostatků, může zůstat už jenom v hlavách popletů a na jazyku kontrarevolucionářů. V Sovětském svazu je naopak kritika nedostatků povinností občana. Sovětský svaz není souhrn dokonalostí. Je v něm ještě nemálo nekulturnosti, ledabylosti, lajdáctví, byrokratismu a aby všecko to mohlo být skutečně odstraněno, je mobilizována kritika nejširších občanských vrstev. … Ovšem: proti sovětskému systému útoky v sovětských novinách nikdy nenajdeš. Dělníci, kdybyste vyhnali kapitalisty, kdybyste se stali skutečnými pány továren a dolů, rolníci, kdybyste přestali dřít na banky, pracující, kdybyste si vybojovali takový systém, který z vás dělá skutečné hospodáře vašeho života, systém, ve kterém není nezaměstnanosti, ve kterém by vaše životní úroven stále stoupala, systém, v němž by se vám žilo stále lépe a stále veseleji - útočili byste proti takovému systému?
Ne!
Sovětské noviny - noviny pracujících - to také nedělají.” (s. 344 - 345)
„Vezměte do rukou oficiální večerník kapitalistické země a podívejte se jím na tvář jeho země: ,Pro pět korun vyvraždil celou rodinu.´ - ,Smrt při divokém dolování.´ - ,Počet sebevražd stoupl.´ - Smrt, smrt a umírání. Psali by jinak, psali by i o životě, kdyby to nebylo horší než psát o smrti. Noviny mohou být tendenční, ale tvář země jimi uvidíš přece jen pravdivě.” (s. 350)
Znovu se vraťme s Fučíkovými reportážemi k sovětskému vzdělávacímu systému. „…Bylo by nepopiratelně velikým úspěchem, kdyby vysokoškolští studenti v kapitalistických zemích měli tak široké obzory, jako mají mnozí dělníci sovětských závodů. V jejich vzdělání není jen úzká specializace, sovětský člověk se stává všestranně vzdělaným.” (s. 353) Kontrarevoluce se úporně bránila vzdělávání prostého lidu. „Mnozí z učitelů zůstali ležet na kulturní frontě s podřezanými hrdly.” (s. 362) „Ze středních škol Sovětského svazu nevycházejí zmetci, kteří znají jen latinu a řečtinu, ani jiní, kteří znají jen deskriptivu. Vycházejí z nich celí lidé, lidé, ve kterých škola neubíjela ani nesvírala jejich schopnosti, ale naopak rozvíjela všecky jejich schopnosti duševní i fyzické…” (s. 363)
* * * Dostáváme se k druhé části knihy, dostáváme se do Střední Asie. Fučík se zde vypořádává s vyznavači „exotiky”. „Všecko to barbarství, které kvetlo exotikou, je zničeno a cesta do Norimberka, dnešního Norimberka, by jim přinesla nepoměrně více ukojení než cesta do Fergany nebo Samarkandu.”, píše Fučík v říjnu 1935 (s. 368) „Jsou tu mešity… Ale nejpamětihodnější z nich se proměnily v účinná protináboženská muzea, nepamětihodné se staly kluby, kinotovárnami a skladišti bavlny a Buchara se dnes slaví dobrými školami právě tak, jako Samarkand překrásnou nemocnicí.
Jsou tu ještě ženy, zahalené černými, pochmurnými čačvany. Ale je jich už málo, velmi málo a baroví autoři písní o této harémové exotice by byli pravděpodobně těžce dotčeni, kdyby zjistili, že velká část těchto žen jsou spekulantky, které zakrývají svou tvář, aby je milicionář na bazaru příliš rychle nepoznal.” (s. 369)
„Někdejší koloniální národy tu podle slov Leninových rostou z feudalismu přímo k socialismu, míjejíce epochu kapitalismu. Byla to slova, která Lenin řekl pro obrovskou část národů světa. A tu, v sovětské Střední Asii, znovu nalézáš velkolepé potvrzení bolševické pravdy.” (s. 371)
Následují kapitoly o pokrocích v kolektivizovaném zemědělství, dobývání a zpřístupňování pouští, hor a jezer, cestách vlakem a rozhovorech s cestujícími, velkolepém boji proti negramotnosti a proti náboženským předsudkům, o zběsilém řádění kontrarevolucionářů a dožívajících zbytcích nacionalismu. „Nezapřeš: uzbečtí nacionalisté ve své kontrarevoluční činnosti byli vynalézaví. Ale proti jejich vynalézavosti stála revoluční bdělost. … Synové bajů, manapů a mullů a neuvědomělí kočovníci, udržovaní v poslušnosti i frázemi o svobodném národu i citáty z koránu - to byli basmači. A jejich činnost? … Basmači přepadali kišlaky - uzbecké vesnice - loupili, odváděli dobytek, zapalovali domky, znásilňovali ženy, zabíjeli každého, kdo se pokoušel o záchranu svého majetku, vyvražďovali pracující uzbeckého národa a to s nadšením sledovali ,uzbečtí vlastenci´, kteří v umírání a ožebračování kolchozním viděli naději na návrat moci do jejich rukou: do rukou manapů a bajů, do rukou uzbeckých feudálů, do rukou uzbecké buržoazie.” (s. 435 - 436)
„Až do r. 1933 v Tádžikistánu i pod svahy hor ve Ferganské dolině objevovaly se tlupy basmačů, lupičů, ozbrojených anglickými puškami a vedených bývalými uzbeckými baji a manapy, kteří prošli zvláštními vojenskými školami v Londýně. Až do r. 1933 museli se tadžičtí i uzbečtí kolchozníci bránit nájezdům těchto loupežných band a Rudá armáda musila ukazovat divy svého hrdinství, o nichž svět do dneška pohříchu velmi málo ví.” (s. 443)
Každého čtenáře Fučíkovy knihy jistě zaujmou příběhy sovětských žen středoasijských národů, v nichž „uzbečtí, tadžičtí, turkmenští mužové byli otroky ruských kapitalistů a carských koloniálních hodnostářů. Uzbecké, tadžické, turkmenské ženy - to byly otrokyně těchto otroků. Kolik dějinných událostí musilo být tedy v jejich životě, jestliže dnes jsou stejně svobodnými, stejně vládnoucími občany svých sovětských republik jako jejich mužové.” (s. 471) Kapitola „Komsomolka z Kyzyl Orda” zachycuje vyprávění kazašského děvčete, které Fučík oslovil, když se svou spolucestující začalo vybalovat z přikrývky spisy Lenina, Stalina a Molotova. Pozdější komsomolka z kazašského města Kyzyl Orda uprchla z domova, protože rodiče by jí nedovolili se vzdělávat, do moskevské školy a nyní se vrací zpět, pracovat do kolchozu. „Snad to znamená boj přímo proti otci. Nezapomínejte: je kulak. Kulak, jehož třída je odsouzena k smrti. Ale teď se již nebojím. Vím, co jsem. A vím, co chceme a co dokážeme.” (s. 459)
O nic méně pozoruhodný není příběh uzbecké údernice z textilního kombinátu Muchamar. „…Má za sebou pouze osmadvacet let života, ale zdá se vám, že kus toho života byl žit před staletími. Její otec byl ubohý vesnický švec. Jí bylo čtrnáct let, když do vesnice přijel taškentský kupec, kterému se její černá hříva zalíbila. Nabídl otci tučného berana a otec dceru prodal. Kupci bylo padesát let a měl kromě Muchamar ještě čtyři ženy, žárlivé na novou, mladou soupeřku a ubližující jí na každém kroku. O prašivých dnech ženy starého mohamedánského kupce je smutno a nudno vypravovat. Muchamar dřela, spala s mužem, když na ni došla řada, přijímala od něho rány a rodila děti… Porodila již třetí, když zjistila, že její sousedka sňala parandžu. Od toho dne zahájila doma svou revoluční činnost…” (s. 463)
Příběh dvacetileté textilní údernice, komsomolky Bibinisy Baltabajevy, se zmiňuje i o prvním sjezdu ženské mládeže Uzbekistánu 1. října 1935. „Na sjezdu vystupovaly ženy, vypravující o tom, jak jim muž zakazoval účast na sjezdu, jak je bil, jak jim vyhrožoval, že se s nimi rozejde, protože se z nich v Taškentu stanou prostitutky… a tak dále a tak dále, podle toho, jak vynalézavý byl starý mulla nebo bývalý baj, který jejich muži našeptával nenávist proti sjezdu.” (s. 467) V jednom kišlaku se dokonce rozšířily pověsti, že „sjezd svolávají lidoví komisaři, aby si na něm mohli vybrat nejhezčí ženu”, a proto tam zvolili za delegátku šedesátiletou babičku, „aby si ji lidoví komisaři nemohli vybrat za ženu” (s. 468).
Bibinisa hovořila na sjezdu ženské mládeže jako delegátka parašutistů - stala se druhou uzbeckou parašutistkou. „V zemi, kde mnohé ženy ještě dnes chodí v parandže, to byl velký revoluční čin. … Dnes již seskočilo z letadla šest Uzbeček a k sedmému listopadu chystá kroužek parašutistů své zemi dárek: hromadný seskok třiceti děvčat padákem. Hle, jak rychle tu rostou lidé!” (s. 469)
„Tu je tvář Tadžichan Šadievy. V jejím životním příběhu jsou celé dějiny uzbecké ženy. Muž s ní spával a jeho druhé ženy ji bily, dokud nepřišla nová žena, která měla cenu dvou velbloudů a osmi beranů. Tak to bývalo vždy v životě žen bohatých Uzbeků. Špinavá harémová exotika, která se líbila laciným evropským spisovatelům a která dojímala k pláči počestné evropské ženy, závislé na svých mužích - tenkrát i dnes.” (s. 473) Manžel Tadžichan chtěl zachránit své bohatství tím, že se stal sovětským úředníkem. „Sama ukázala svého muže jako zakukleného nepřítele revoluce. Strhla jeho masku. A strhla i masku své nesvobody: první sňala parandžu.” (s. 474) I středoasijským sovětským ženám se mstila kontrarevoluce: „…V křivolakých uličkách byly nalézány ženy s podřezanými hrdly, umírající od ran mullů a jiných zběsilých služebníků Allahových, trestajících náhlou ženskou svobodomyslnost.” (s. 477) „Občanská válka ve Střední Asii trvala až do roku 1926. … Po basmačích zůstalo těžké dědictví: desítky docela zničených kišlaků, rozvrácené zemědělství, celé rajony, v nichž byla zpustošena zavodňovací síť, bída, hlad, tisíce vdov, sirotků a zmrzačených lidí, bojovníků za sověty, kteří padli do rukou zfanatizovaných basmačů, uřezávajících ,zrádcům šariatu´ nosy, uši, prsty, ruce.” (s. 495)
Julius Fučík ukazuje, že v Kirgizstánu ještě jsou basmači - pracují na stavbě silnice přes hory, Velké kirgizské cesty: „…Chamrakulov je bývalý kulak. A celá jeho brigáda je složena z bývalých kulaků. A brigáda, která vedle pracuje, je brigáda bývalých zlodějů a jejím vedoucím je kdysi obávaný návštěvník měst centrálního Ruska, Kondrikov. A vedle něho pracuje brigáda - brigáda kirgizských basmačů.” (s. 500) „Vězňové nejsou lacinější pracovní síla v SSSR, jak se snaží vysvětlovat měšťáčtí novináři.”, dodává Fučík. „Správa stavby vyplácí pro vězně právě takové mzdy, jako pro svobodné dělníky, a protože na její účet je zanášeno i vydání na jejich ochranu, stávají se vězňové naopak dražší pracovní silou. V systému prací vězňů nejde ovšem o peníze, ale o využití všech práce schopných a především o výchovu ,bývalých lidí´ v nové, skutečné lidi, sovětské občany.” (s. 501) Brigáda bývalých kulaků vyplnila plán na stavbě silnice na 179% a brigáda bývalých zlodějů, se kterou soutěžila, na 185%. „Sedmého listopadu bude nová silnice slavnostně předána dopravě. Toho dne bude Chamrakulovovi slavnostně oznámeno, že je svoboden, že má opět občanská práva, že může žít jako každý čestný sovětský občan. On i Kondrikov i Isjajev i desítky jiných úderníků z bývalých zlodějů, kulaků a basmačů. Vědí to již a už také mají své plány. Někteří pojedou domů, někteří do škol a někteří chtějí zůstat na stavbě, která jim přirostla k srdci.” (s. 504)
Rozhodně bychom neměli vynechat kapitolku o afghánských venkovanech, putujících přes hranice za lékaři do SSSR, protože u nich v Afghánistánu žádní dostupní lékaři nebyli.
Na závěr ještě stručně o velkolepém rozvoji uzbeckého zemědělství: „Kolchozy, kolektivní hospodářství, zvítězily naprosto a definitivně v sovětském Uzbekistánu, v té zemi, která bývala zaostalou carskou kolonií. Socialismus proměnil primitivní zemědělství ve vzorné bavlníkové plantáže, socialismus proměnil člověka, udupaného bídou a barbarstvím a zatemnělého náboženskými pověrami, v nového kulturního člověka, svého člověka. … V r. 1929 bylo v celém Uzbekistánu - 35 traktorů. Po roce se jejich počet zdesateronásobil. Loni měl již Uzbekistán pět tisíc traktorů. A letos pomáhalo práci uzbeckých kolchozníků - dvanáct tisíc traktorů. …
,Kolchoz Buděnného´má již svou školu, ohromné bohaté skleníky, novou rudou čajchanu, která je střediskem kulturního života, svou knihovnu, orchestr, pěvecký sbor, zve k sobě vynikající umělce z centra, staví nový velký klub, všem svým členům, kteří se žení a vdávají, dává nové domy evropského typu…
Snad je to velké slovo, ale tady, v Uzbekistánu, v tom velkolepém a radostném rozmachu bývalé koloniální země, cítíš konkrétně, že komunismus není snem daleké budoucnosti.” (s. 509 - 513)
„Když jsem se tak před šesti lety poprvé loučil se sovětskou zemí, bylo mi hořko, protože jsem cítil, že se vracím o několik let zpátky. Teď - teď je ještě hůř. Ochutnal jsem už život socialismu, byl jsem už občanem socialismu a tahle cesta zpátky, to je cesta zpět o několik desítiletí, cesta z nových dějin do předhistorie.”, loučí se Julius Fučík se Zemí milovanou - se Sovětským svazem - v Tvorbě 17. 7. 1936 (s. 541). Dnes je cesta z Fučíkem popsané Země milované cestou o několik desítek let nazpět nejen při srovnání tehdejšího SSSR s dnešní Českou či Slovenskou republikou, ale i s dnešními bývalými sovětskými republikami. Je na nás, komunistech, abychom se poučili z nejsvětlejších stránek dějin našeho hnutí, k nimž průběh prvních dvou pětiletek v SSSR bezesporu patřil, odvrhli oportunismus a revizionismus, který nás přivedl k nejhorším porážkám a přivedli boj za sociální spravedlnost k novým úspěchům. Julius Fučík nezapochyboval o vítězství socialismu ani v nejtěžších chvílích a zaplatil fašistickým katanům daň nejvyšší. Stal se v pravém slova smyslu národním hrdinou a je proto zcela pochopitelné, že je současnými protinárodními a protilidovými fašizátory haněn a vymazáván z dějin.
Čest památce Julia Fučíka, čest památce revolucionářů padlých v bojích za lepší budoucnost! Boj pokračuje!
Leopold Vejr
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára