Recenze - Ján Lenčo: Zástup z rodu hrdých

      Přečetl jsem knihu Jána Lenča „Zástup z rodu hrdých", kterou vydal autor vlastním nákladem v Knižním centru Žilina v r. 2009 jako „dárek k dvacátému výročí politického převratu roku 1989". Kniha byla napsána v r. 1974, ale veřejně je vydána až nyní. Pojednává o osudech komunistů - organizátorů odborového a stávkového hnutí a zlepšovatelů - spjatých se dvěma slovenskými textilkami: žilinskou Slovenou a závodem (později V. I. Lenina) v Rybárpoli (dnes součást Ružomberoku).
      První část, věnovaná žilinské textilce, začíná kapitolou o jejím založení v r. 1890. Vypovídá o tom, že nová textilka zajistila pracujícím lidem z okolí jistotu obživy a lepší životní podmínky než měli dosud, přesto však bylo vykořisťování v továrně nelidské a pro nás už nepředstavitelné. „Š. Kozlík, ktorý nastúpil do fabriky roku 1915, vypovedá: ,Za Rakúsko-Uhorska sa robilo až 16 hodín denne. Boli sme často takí ustatí, že sme aj pri stroji zaspali. Väčšina robotníkov bývala na dedinách a chodievali sme denne 15 až 16 km peši, po pás v snehu, v krpcoch. Štyridsať či päťdesiatroční robotníci vyzerali ako sedemdesiatroční starci. Niektorí spávali v nocľahárni. Tu však ich spoločníkmi boli ploštice a vši - zasa sa nevyspali. A ani sa nemali kde poriadne umyť.´

      M. Páričková, ktorá začala v závode pracovať roku 1909, vraví: ,Vo fabrike zamestnávali ve veľkom množstve ženy. Bili nás. Najväčším postrachom v tie časy bol mladý James Vogel. Bol to hotový tyran. Denne chodil po továrni, či v zime či v lete, s kvetom na kabáte. Sprevádzal ho jeho veľý hnedý pes. Nás robotníčky kopal a fackoval. Raz som tkala na troch malých strojoch zastávky pre železničnú správu. Na zem mi spadla papierová cievka práve vtedy, keď prišiel pán generálny Vogel. V strachu som pád cievky ihneď nezbadala a hneď som sa po ňu nezohla. Vogel ma chytil za krk, odviedol k cievke a zohol ma k zemi tvárou k spadnutej cívke, přičom mi nadal a kopal ma.´" (s. 17 - 18)
      Nespokojenost pracujících se poprvé projevila ve stávce v r. 1912, mnohem silněji pak v r. 1924, kdy už existovala komunistická strana. Dobře připravená stávka proti připravovanému výraznému snížení mezd trvající od 26. 3. až do 5. 5. 1924 se rozšířila i do dalších textilek. Textiláci sice nedosáhli splnění všech svých požadavků, ale průběh stávky zvýšil jejich organizovanost, třídní uvědomění a umožnil jim poznat, že v mladé Československé republice je moc v rukou kapitalistů a ne lidu, jak se to snažili pracujícím namluvit buržoazní a reformističtí politici. Součástí stávky byly všemožné výhrůžky vůči stávkujícím i rozehnání shromáždění textilaček četníky - žandáři, kteří se, jako při jiných akcích tohoto druhu, chovali velmi surově, „kopali bezbranné ženy a mlátili ich pažbami pušiek, niektoré dokonca ťahali za vlasy po zemi" (s. 32). Studujme důkladně tato autentická svědectví, než začneme hovořit o „demokratické republice tatíčka Masaryka"!
      Další kapitola vypovídá o stávce v žilinské textilce v roce 1943, za klerofašistického Slovenského štátu (který je některým dnes politicky vlivným silám na Slovensku ještě větším vzorem než tzv. první republika). Dělníci se vzbouřili proti nízkým mzdám a nedostatku zboží. Organizátory stávky se podařilo utajit, dělničtí vyjednavači byli šest týdnů vězněni, museli však být propuštěni, protože jim nebylo nic (ani proti tehdejším zákonům) prokázáno. Dělník Štefan Žofčík, který si na neúnosnou situaci dovolil postěžovat při setkání pracujících s prezidentem Tisem, byl propuštěn...
      Pod názvem „Žena z rodu hrdých" následuje příběh komunistky Márie Páričkové, která zasvětila celý svůj život boji za práva pracujících, za což byla pronásledována za první buržoazní republiky i za klerofašistického státu, za kterého byla i dvakrát vězněna. Při prvním uvěznění ji pro potupu zavřeli do cely se zadrženými lehkými ženami, které začala úspěšně agitovat a byla proto správcem věznice přeložena do samotky se slovy: „Ešte aj tie kurvy by si tu pokazila." (s. 47) Pobyt ve studené samotce jí těžce podlomil zdraví, ale duševně ji nezlomil.
      Část knihy o žilinské textilce končí kapitolkou o zlepšovatelích Ladislavu Krasnecovi a Štefanu Palackém. Následují příběhy bojovníků z textilky v Rybárpoli. Jejich osudy lze shrnout konstatováním ze začátku kapitoly o revolucionáři a organizátorovi ilegálního hnutí za Slovenského štátu, za svou činnost po dva roky vězněném, Ondreji Kačalkovi: „Napokon tí, čo sa odhodlali zbaviť svet utrpenia, vždy platili za toto odhodlanie utrpením vlastným - vždy to tak bolo, no práve vďaka ich utrpeniu to raz bude inak." (s. 54)
      Za pozornost stojí i příběhy Márie Kudroňové, první ženy - nositelky titulu Hrdina socialistické práce, která poznala zrůdnost fašismu při službě na statku v Německu, Antona Olejníka, dělnického předáka a bojovníka Slovenského národního povstání, později vězněného v koncentračním táboře a po Vítězném únoru nadšeného prosazovatele revolučních změn, jakož i závěrečný příběh zlepšovatelky Anny Chleboňové.
      Kniha „Zástup z rodu hrdých" výstižně ukazuje bídu pracujících za buržoazního panství a obrovský pokrok umožněný nastolením diktatury proletariátu a budováním socialistické společnosti. Její četbou neztratíte mnoho času - má 78 stran - ale výrazně si rozšíříte obzor. Knihu lze objednat na stránkách soudruhů ze Spoločnosti vedeckého komunizmu - www.komunisti.sk.

Leopold Vejr