V rámci 3. ročníku mezinárodního filmového festivalu Cinema Mundi (Brno 29. 2. - 7. 3. 2012) jsem zhlédl kubánský film Habanastation, na Kubě vyhodnocený jako nejlepší domácí film roku 2011. Český festivalový název filmu zní „Stanice Havana", což je, jak už bývá v ČR zvykem, chybný překlad z originálu nesouvisející s obsahem filmu. V něm totiž nejde o žádnou stanici, nýbrž o Playstation, což je „herní konzole 5. generace od firmy Sony uvedená roku 1994" (wikipedie.cz), zkrátka počítač na hraní her. Název „Habanastation" (i bez znalosti španělštiny lze odtušit, že to není španělsky) tedy nemíní havanskou statici, nýbrž je slovní hříčkou s názvem města Havana (španělsky psáno Habana) a přístrojem Playstation.
Kromě názvu je nepřesný a zavádějící i český festivalový popisek filmu: „Rodinný snímek ukazuje sociální rozdíly současné Kuby, kde revoluční ideje rovnoprávnosti zůstaly jen planými sliby. Na rozdíl od většiny kubánských filmů jsme zde konfrontováni s každodenní realitou země s extrémně nízkými platy i skromnými životními podmínkami. Tyto okolnosti vycházejí najevo prostřednictvím vztahu dvou spolužáků, z nichž jeden pochází z bohaté rodiny a druhý z prostředí chudinské čtvrti." Po jeho přečtení jsem nabyl dojmu, že uvidím perestrojkové dílo ukazující úpadek socialismu, podobné těm, jaká se točila v ČSSR v období „pražského jara" a ve 2. polovině 80. let nebo v SSSR za Gorbačova. Byl jsem příjemně překvapen, že tomu tak nebylo.
Předně, hlavní hrdina je synem z bohaté rodiny úspěšného pianisty. V dobře fungující rozvinuté socialistické společnosti by si jistě ani slavný hudebník neměl žít vysoko nad poměry řadových pracujících, ale kubánský socialismus jednak bohužel dalece rozvinutý není (a je otázkou, zda současná liberální opatření k jeho dalšímu rozvoji povedou), jednak i v podmínkách diktatury proletariátu (za niž se Kuba zřejmě ani sama nepovažuje) se dlouho společenské vědomí lidí opožďuje za jejich společenským bytím, takže ještě po léta podléhají kultu „slavných lidí", jimž všemožně nadbíhají a zahrnují je a jejich rodiny výhodami na úkor ostatních. Nelze si dělat iluze, že v ČSSR byla v tomto situace lepší.
Předně, hlavní hrdina je synem z bohaté rodiny úspěšného pianisty. V dobře fungující rozvinuté socialistické společnosti by si jistě ani slavný hudebník neměl žít vysoko nad poměry řadových pracujících, ale kubánský socialismus jednak bohužel dalece rozvinutý není (a je otázkou, zda současná liberální opatření k jeho dalšímu rozvoji povedou), jednak i v podmínkách diktatury proletariátu (za niž se Kuba zřejmě ani sama nepovažuje) se dlouho společenské vědomí lidí opožďuje za jejich společenským bytím, takže ještě po léta podléhají kultu „slavných lidí", jimž všemožně nadbíhají a zahrnují je a jejich rodiny výhodami na úkor ostatních. Nelze si dělat iluze, že v ČSSR byla v tomto situace lepší.
Sociální rozdíly, které film Habanastation ukazuje a z nichž čeští distributoři dělají senzaci, jsou však nesrovnatelné se sociálními rozdíly v kapitalistických státech. Bohatý Kubánec i jeho mnohem chudší spolužák chodí spolu do jedné školy a třídy a oba neplatí žádné školné. Děti nejsou rozděleny podle sociálního postavení a navíc nosí ve škole pionýrskou uniformu, takže jejich rozdílná životní úroveň není ani na první pohled patrná.
Chudý spolužák ze „slumu", z chudinské čtvrti, má otce za mřížemi, protože ten v sebeobraně zabil útočníka. Matka mu zemřela a živí ho babička. Stavení, kde s babičkou žije, je sešlé, ale kromě omšelé omítky a různých součástí starého vybavení disponuje např. poměrně novou televizí a ledničkou. Útlocitní čeští „obhájci lidských práv na Kubě" by si, než začnou hořekovat nad bídou tohoto obydlí a jeho obyvatel, měli uvědomit, jak by asi žil český chlapec postavený do stejné životní situace: s otcem za mřížemi, bez matky a živený jen babičkou, důchodkyní, nezaměstnanou (v ČR) nebo s nepatrným příjmem.
Kdo nechce mít na očích růžové brýle v pohledu na ČR a černé v pohledu na Kubu, musí uznat, že zobrazená „chudinská čtvrť" vypadá podstatně lépe, než dělnické (dnes by bylo příhodnější napsat „nezaměstnanecké", od slova „nezaměstnaný") části mnoha českých měst, nemluvě o srovnání s chudinskými čtvrtěmi v kapitalistických státech Ameriky, ať už ve „vyspělých" USA či v Latinské Americe. Kubánská „chudinská čtvrť" má k dispozici vodu, plyn a elektřinu (na které občané zjevně mají), telefony i televizi. Jezdí sem linkový autobus a pořádek je zabezpečen policií (která se v řadě kapitalistických států ve strachu o vlastní bezpečnost do zdejších ghett ani nepáchne).
Chudý spolužák ze „slumu", z chudinské čtvrti, má otce za mřížemi, protože ten v sebeobraně zabil útočníka. Matka mu zemřela a živí ho babička. Stavení, kde s babičkou žije, je sešlé, ale kromě omšelé omítky a různých součástí starého vybavení disponuje např. poměrně novou televizí a ledničkou. Útlocitní čeští „obhájci lidských práv na Kubě" by si, než začnou hořekovat nad bídou tohoto obydlí a jeho obyvatel, měli uvědomit, jak by asi žil český chlapec postavený do stejné životní situace: s otcem za mřížemi, bez matky a živený jen babičkou, důchodkyní, nezaměstnanou (v ČR) nebo s nepatrným příjmem.
Kdo nechce mít na očích růžové brýle v pohledu na ČR a černé v pohledu na Kubu, musí uznat, že zobrazená „chudinská čtvrť" vypadá podstatně lépe, než dělnické (dnes by bylo příhodnější napsat „nezaměstnanecké", od slova „nezaměstnaný") části mnoha českých měst, nemluvě o srovnání s chudinskými čtvrtěmi v kapitalistických státech Ameriky, ať už ve „vyspělých" USA či v Latinské Americe. Kubánská „chudinská čtvrť" má k dispozici vodu, plyn a elektřinu (na které občané zjevně mají), telefony i televizi. Jezdí sem linkový autobus a pořádek je zabezpečen policií (která se v řadě kapitalistických států ve strachu o vlastní bezpečnost do zdejších ghett ani nepáchne).
Děj filmu je jednoduchý, ale zpracování bravurní. Bohatý žák se při účasti v prvomájovém průvodu ztratí a omylem nastoupí do autobusu, který ho odveze do chudé čtvrti, kde potká svého spolužáka, jemuž se ve škole vysmíval, že neví, co je Playstation. Pozná obtíže života ostatních dětí, od nichž byl dosud zcela izolován, vychováván svými rodiči v přepychu, a spřátelí se s nimi. Nic ve filmu nevypovídá o tom, že „revoluční ideje rovnoprávnosti zůstaly planými sliby". Už klasici marxismu-leninismu učili, že v první fázi komunistické společnosti, tj. za socialismu, v němž ještě nejsou odstraněny třídy a tedy ani třídní rozdíly, není ještě možná úplná rovnost, rovnoprávnost. Proto se tato společnost řídí (resp. má řídit) zásadou odměňování podle práce a zásadou „kdo nepracuje, ať nejí".
Těžko na základě filmu Habanastation ukazovat Kubu jako nějakou zbědovanou zemi hrůzy, jak by se to hodilo antikomunistům. Skeptici namítnou, že kubánští filmaři ukázali jen tu přívětivější tvář země, že ve skutečnosti je zde vše mnohem horší. Nezdá se mi, že by tomu tak bylo. Nevidíme zde jen upravenou zástavbu a na ulicích jen nová auta a autobusy, i když těch je zde mnoho. Pokud by skutečnost byla zobrazena idealizovaně, nereálně, diváci by se filmu na Kubě vysmáli, navíc by příběh o smíření chlapců z bohatého a chudého prostředí ztrácel smysl.
Film Habanastation mě opět utvrdil v přesvědčení, že čím kritičtější je současný oficiální posudek na dílo týkající se socialismu, tím více stojí toto za vidění.
Těžko na základě filmu Habanastation ukazovat Kubu jako nějakou zbědovanou zemi hrůzy, jak by se to hodilo antikomunistům. Skeptici namítnou, že kubánští filmaři ukázali jen tu přívětivější tvář země, že ve skutečnosti je zde vše mnohem horší. Nezdá se mi, že by tomu tak bylo. Nevidíme zde jen upravenou zástavbu a na ulicích jen nová auta a autobusy, i když těch je zde mnoho. Pokud by skutečnost byla zobrazena idealizovaně, nereálně, diváci by se filmu na Kubě vysmáli, navíc by příběh o smíření chlapců z bohatého a chudého prostředí ztrácel smysl.
Film Habanastation mě opět utvrdil v přesvědčení, že čím kritičtější je současný oficiální posudek na dílo týkající se socialismu, tím více stojí toto za vidění.
Leopold Vejr
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára