Josef „Joe“ Jenčík byl ve své době významnou postavou české meziválečné umělecké avantgardy. Tento dnes již zcela zapomenutý všestranný umělec, původně obyčejný dělník z továrny, vynikl zejména jako kabaretní tanečník, baletní choreograf a až poté jako filmař, herec, divadelní kritik a spisovatel.
Narodil se 22. října 1893 na pražských Královských Vinohradech v proletářské rodině. Vyučil se strojním zámečníkem a později se také živil jako dělník v tiskárně či montér v lokomotivce. Byl však i nadšený a mimořádně nadaný tanečník – samouk. Navštěvoval soukromé hodiny klasického baletu a postupně se vlastní pílí stává profesionálním tanečníkem. Balet zaměnil za v té době populární kabaretní žánr a od roku 1918 účinkuje na různých scénách včetně zahraničních (např. v Londýně). Mimo jiné i s bývalou pražskou tovární dělnicí a pozdější proslulou taneční umělkyní La Gattanerou, primabalerínou milánské Scaly. Působil postupně ve Vinohradském divadle, Rokoku, Variété, Lucerně a choreografoval mj. i masovou II. Dělnickou olympiádu v Praze, aby nakonec definitivně zakotvil v činohře Národního divadla.
V Lucerně byl v sezóně let 1928/1929 dokonce uměleckým ředitelem. Vytvořil zde skupinu šesti tanečnic zv. „Šest děvčátek z Lucerny“ později „Jenčíkovy Girls“ a jejich revue byly na svou dobu značně progresivní, neotřelé a pokrokové což se tehdy konzervativními divákovi příliš nezamlouvalo… Jenčík byl však mužem prudkým, nesmlouvavým a nebyl ochoten dělat ústupky měšťáckému vkusu. Odchází proto z dobře placeného místa ředitele a v r. 1929 nachází uplatnění u Voskovce a Wericha v Osvobozeném divadle, kde mohl naprosto svobodně pracovat až do r. 1935.
Divadlo tak získalo špičkovou taneční skupinu pro níž Jaroslav Ježek skomponoval mimo jiné balet „Equatorial Rag“. Skupina účinkovala i v dalších činohrách a baletech Osvobozeného divadla.
Svou kariéru završil Jenčík jmenováním baletním mistrem Národního divadla r. 1936 a začal se věnovat převážně klasickému baletu. Zde pracoval až do r. 1943.
Mnohem méně se ví, že se Jenčík věnoval i filmovému a hereckému umění. Už roku 1919 režíroval film „Palimpsest“ a zahrál si také v „Bludných duších“ (1926) nebo v populárním „Pudru a benzínu“ (1931) Voskovce a Wericha. Za celý svůj život ztvárnil 27 menších či větších rolí a napsal také scénáře k filmům „Setřelé písmo“ (1920) a „Křižovatky“ (1922) a choreografoval známou „Muzikantskou Lidušku“.
Nebyl by to Jenčík jako mimořádně všestranný umělec, aby se nevěnoval i literárnímu řemeslu. Napsal pár esejí o tanci a několik nevýrazných románů z uměleckého prostředí (Zloděj kroků, Omyl Mea Mara Indry, Skok do prázdna a Zatemnělé město). Ovšem do historie české levicové literatury se zapsal svým posledním rozsáhlým románem „Byly ztráty na mrtvých“.
Psal ho tajně od 10. listopadu 1942 do 25. dubna 1943 a po částech jej ukrýval po známých. Rukopisy ušly pozornosti gestapa a kniha vyšla poprvé roku 1948 v omezeném vydání v nakladatelství Atos a podruhé v lidovém vydání roku 1949 v nakladatelství Revolučního odborového hnutí „Práce“. To už byl však Jenčík čtyři roky po smrti. Umřel dva dny po osvobození Prahy Rudou armádou – 10. května 1945…
Román je velice zajímavý nejen okolnostmi svého vzniku, ale především tím, že autenticky a objektivně popisuje reálie života v hlavním městě Protektorátu Čechy a Morava a zejména zápas komunistického proletariátu v období nacistické okupace. Jenčík sám nebyl nikdy členem komunistické strany, byl naopak levým sociálním demokratem. Za okupace napojeným na ilegální odbojovou skupinu opery Národního divadla. V padesátých letech jej označovali za nemarxistického „revolučního romantika“, upozorňovali na teoretické a věcné chyby v románu, ale i přesto vydání „Byly ztráty na mrtvých“ tehdejší literární kritika nadšeně uvítala.
Román nás uvádí do Prahy dvacátých let, kdy se soustružníkovi Janovi Zemanovi z Českomoravské strojírny narodil v jednom libeňském pavlačáku malý „Honzán“. Jeho matka ho málem potratí, když je svědkem výbuchu tovární transmise a smrtelného úrazu obsluhujícího dělníka. Proto se oba rodiče rozhodnou, že svému jedinému synovi úděl proletáře nepřipraví. Snaží se, aby se vyhnul kontaktu s jakoukoli technikou a chtějí z něj mít intelektuála. Děj se stočí do třicátých let, Honzánovi umírá nemocná matka a nakonec i otec, který je zastřelen četníky na jedné z bouřlivých komunistických demonstrací na Kladně. Obyvatelé pavlačí – tzv. „šarapatníci“ se Honzána ujmou a pokračují ve snaze učinit z něj „dělnického“ intelektuála, právníka, u kterého budou mít do budoucna zastání. Jedním ze sousedů je zajímavá a klíčová postava šťouchače Pagána, aktivního komunisty a dělnického organizátora.
Malý Honzán získá nejlepšího přítele ve stejně starém synovi bohatého továrníka Herdegena. Starý Herdegen poté zakládá novou továrnu na zemědělské stroje (nápad mu vnuknul podnikavý Honzán a tak lépe zapadl do své pozdější role) Traktorii, kam se přesunou všichni revoluční dělníci (včetně jeřábníka Tondy, starého mariňáka a představitele drsného typu bezpartajního „komunisty srdcem“) když je pro jejich smýšlení vyhodí z Českomoravské strojírny. Situace se dál vyvíjí jinak než chtěli Honzánovi rodiče a šarapatníci.
Z Honzána se v průběhu děje stává pravicový student (později vstoupí do české fašistické organizace Vlajka) a z mladého Herdegena paradoxně aktivní bolševik. Rodina továrníka Herdegena Honzána adoptuje, ten se sžívá s buržoazním životním stylem a dvoří se Herdegenově dceři Emilce, se kterou se po zákazu českých vysokých škol nacisty jako úředník v Traktorii nakonec ožení. Mladý Herdegen je v románu vylíčen jako „rychlokvaška“ s poněkud dobrodružnými sklony, stane se z něj zrádce, udavač a končí tragicky napůl šílený. Nedokázal přesáhnout mantinely své třídy jako to učinil Honzán. Mezitím dojde k okupaci zbytku republiky, vzniká Protektorát Čechy a Morava a Traktorie se přetvoří v nacisty přísně střeženou továrnu na tanky plnou komunistů v ilegalitě. To je patrně nejzajímavější část románu. Ještě předtím líčí Jenčík v „Byly ztráty na mrtvých“ tajnou schůzi bolševických důvěrníků (v době zvýšené perzekuce KSČ a jejích satelitních organizací ze strany „demokratického“ buržoazního státu před nástupem fašismu v našich zemích ve třicátých letech) v kolonii na periférii. Ta byla sledována temnými postavami v „holínkách a v černých voskovaných pláštích proti dešti“ – fašisty. Pagán byl pak po skončení schůze jedním z fašistů fyzicky napadnut. Když si člověk uvědomí jakým stylem „pracují“ současní neonacisté a fašisté najde v románu konkrétní paralely k realitě dnešního antifašistického boje.
Období Protektorátu je vzhledem k době napsání románu Jenčíkem vylíčeno značně realisticky. Popisuje zápas o holou existenci, černý trh, prostitutky na nábřeží, patolízalství maloburžoazie vůči německým okupantům, jejich povýšenecké chování jako nadřazené rasy v kontrastu s chováním např. v barech (ne nadarmo na tento „nešvar“ nacistických nadlidí upozorňoval R. Heydrich ve svém tajném projevu v Černínském paláci 2. 10. 1941 – viz pozn. 1) a hlavně kolaborantství nejen majitele Traktorie (u které se to dalo očekávat pokud nechtěl přijít o své zisky), ale bohužel i dělnické mládeže. Staří dělníci si zachovali nejen své třídní uvědomění, ale mnozí též tajně pracovali v odboji. Jenčík popisuje jejich ostré střety s mladými vlajkaři, kteří uvěřili nacistické propagandě, vysokým mzdám a lepším pracovním podmínkám ve vojenském průmyslu (2). Stávají se nakonec udavači svých starších kolegů, když napomohou odhalení rozsáhlých sabotáží při výrobě tanků v továrně vedených právě komunisty kolem Pagána.
Román uzavírají silné scény Pagánova smutného uvažování v cele gestapa a popravy všech sabotérů, které předchází Pagánovo zvolání: „Proletáři všech zemí, spojte se!“.
Jenčík po těchto scénách v závěru románu svým klasickým vzletným stylem píše: „Aby žehralové poznali, co vlastně byla republika, musili Němci zřídit Protektorát. Aby pochybovači a zbabělci shledali, že ruští bolševici nemíní křížit zákony světa, musili je překroutit němečtí fašisté. Aby mladá dělnická generace natrvalo nezabloudila, nezbývalo, než aby pagánovci položili životy. Po tragické palbě, kterou nacisté vypálili na šarapatníky, a po dalších a dalších salvách, jimiž hodlali navždy umlčet ostatní české komunisty, musilo následovat jediné období: to, jež by sloužilo jen ideálu ruských dělníků a sedláků – spojení všech proletářů na světě. Pagán nevyzval naposled soudruhy všech zemí jen tak zbůhdarma: věděl, že padaje, dělá místo jinému, svému náhradníku, jehož stín se vztyčil na místě vraždy ještě dřív, než tělo dopadlo na zem; věděl, že ten náhradník s neústupností ještě větší, s tvrdostí pádnější a s hrdostí mnohem vznešenější dokončí započatý útok na podrytý již val zpátečníků.“ (Jenčík, 1949: str. 428)
A tuto logiku dějin nemůže v současnosti popřít ani ten nejzarytější antikomunista!
- MIN -
Převzato z Permanent Revolt 7/2007
Poznámky:
(1) „…Přitom nesmíme zapomenout na jedno: že navenek co se týká kultury, a to zejména důležité, si nesmíme zadat, aby si Čech nemohl dělat legraci z toho, jak se Němec chová. Němec si nemůže dovolit, aby se v lokálu ožral; … Čech musí vidět, že Němec, ať je ve službě, či v soukromí, se umí chovat, že je pánem od hlavy až k patě. A proto jsem nařídil, abychom dostali zde v Praze německou ústřední policejní stráž, která se bude starat především o to, aby se též Němci v tomto prostoru chovali řádně…“ (Heydrich, 1941)
(2) „…Potřebuji v tomto prostoru klid, aby dělník, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí plně svou pracovní sílu a abychom nezdržovali při zdejším obrovském válečném průmyslu přísun a další rozvoj zbrojního průmyslu. K tomu patří i to, že se přirozeně musí českým dělníkům přidat žrádla, mám – li to tak zřetelně říci, aby mohl plnit svou práci…“ (Heydrich, 1941)
Literatura a prameny:
Jenčík, Josef (1949): Byly ztráty na mrtvých. Práce, Praha
Projev Reinharda Heydricha o plánech na likvidaci českého národa, 2. 10. 1941 (www.sds.cz)
Ryčlová, Zuzana: Joe Jenčík
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára