Po zhlédnutí dokumentu Vetřelci a volavky z dílny ČT, který měl ambici ukázat kvality sochařských realizací v období normalizace, jsem si položil několik otázek, jestli tato ambice nakonec dosáhla naplnění. Ve zkratce si myslím, že ani v podstatě nechtěla.
Dokument postrádá jakýkoliv umělecko-historický základ, je spíš směsicí bulváru a antikomunistické propagandy paraziticky se vměšující jak do umění, tak do kvalitní teoretické praxe, tj. praxe regulérních historiků umění. Proto kromě vulgárních či zmatečných hloupostí či naivních úvah nepřináší a nemůže nabídnout zhola nic. Bohužel dodejme, že si za to NIC ještě český občan musel zaplatit.
Stupidní paušalizací místo kvalitního kritického rozboru děl hází autor dokumentu celou monumentální sochařskou tvorbu Prahy 70. a 80. let (pokud se neplete s vročením) do jednoho pytle. Je to přístup jistě snazší, ale ke skutečně hodnotnému výsledku zcela jistě nedojde. Nenabízí žádné obohacení k dané problematice, jen naprosto primitivní výklad. Je třeba k celé dobové situaci říct, že s obrovským množstvím realizací (což odpovídalo velikostí objemu výstavby a z toho plynoucích investicí do výtvarného umění), někdy i poněkud stereotypního charakteru některých děl, přichází sice i na některých místech i určitá kvalitativní inflace, ale pokud máme hodnotit toto období jako celek – tj. 70. a 80. léta – pak musíme předem říct, že jako každé období se musí hodnotit podle kvalitativních vrcholů, které bezpochyby byly. Není to sice na kvalitní realizace tak bohaté období jako to od poloviny 50. let po konec 60. let. Je tomu tak i díky naprosto nerozumným zásahům do kulturní politiky, za které jsou ale zodpovědné konkrétní osoby – což přivodilo i zbytečné plýtvání velkými talenty, jimž byla možnost realizací ze dne na den odňata – což s odstupem času společnosti více ublížilo než pomohlo a o dost i ochudilo. Na straně druhé v takovém počtu realizací se dá udělat velmi kvalitní a reprezentativní výběr. Kdo mohl vidět jakýsi (při tom množství samozřejmě nikdy úplný) komplexnější výběr sochařských realizací z období normalizace, uzná též, že pokud bychom v nějakém případě mohli mluvit o tom, že scéna monumentálních realizací v Praze byla třeba na čas oslabena, tak to zase vykompenzovaly realizace v Brně, Ostravě nebo na Slovensku.
Při hodnocení pořadu bych ještě k závěru přidal jako třešničku na dortu komentáře celebrity dnešní umělecké scény Davida Černého, který dokonale ukázal svým vyjadřováním neskonalou primitivnost antikomunistického pohledu na umění. K dokumentu se ještě pojí webové stránky, kde sice musíme ocenit obsáhlost obrazové části, na straně druhé ani tu však rozhodně nelze označit za nijak definitivně udělanou – tedy i pokud se to týká pouze realizací v Praze (což ani nebylo správně popsáno a laik by si mohl myslet, že jde o komplexní porovnání celého tehdejšího Československa). Kromě grafické úpravy působí obsahová stránka opravdu značně povrchně a nabízí pouze vyloženě vulgární výklad, který bulvarizuje díla 70. a 80. let ve veřejných prostorách hlavního města.
Na závěr je dobré vzkázat autorům dokumentu, aby se naučili mluvit správně česky, protože ne každého uspokojí pražský dialekt.
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára