Věrohodný norský film o tragédii komunistického hnutí

Filmpark s.r.o. vydal v r. 2009 na DVD norský film z r. 2006, jenž se v originále nazývá „Gymnaslaerer Pedersen“, čili doslova „Středoškolský učitel Pedersen“, v češtině pak „Soudruzi, třeste se!“, což je podivný, realitě filmu odporující název bez jakéhokoli zakotvení v jeho ději. Krom toho české DVD uvádí na obálce anglický název „Comrade Pedersen“, tedy „Soudruh Pedersen“, ačkoli v anglicky mluvících státech je film znám pod překladem norského názvu, tedy „Pedersen: High-School Teacher“. Na DVD je film k dispozici s českým dubbingem nebo v norském znění s titulky, jež je rozhodně zajímavější. Na obálce je koneckonců ještě další nepřesnost: hlavní hrdina, mladý středoškolský učitel (profesor) Knut Pedersen podle ní přijíždí do města Larviku a jeho kariéra jako bolševického agitátora začíná v r. 1968, dle děje filmu je ale zřejmé, že se tak děje později.
      Celý film je vlastně zpracováním vyprávění stárnoucího profesora Pedersena současným studentům o vlastním bouřlivém, radikálním politickém mládí. Pedersen se svěřuje, že byl jedním z tisíců lidí, kteří někdy na konci 60. let (rok si nepamatuje) vstoupily do organizace, uváděné ve filmu jen pod zkratkou AKP(M-L). Nad rámec filmu podotýkám, že to byla maoistická Dělnická komunistická strana (marxisticko-leninská), vzniklá v Norsku v průběhu let 1972 - 1973, od r. 1990 nepoužívající dovětek „marxisticko-leninská“ a zaniklá v r. 2007. Ze kontextu filmu je zřejmé, že Pedersenova politická kariéra skutečně začíná někdy kolem r. 1972, protože se do ní nepromítá reakce na intervenci Varšavské smlouvy v ČSSR v r. 1968, maoisty vnímané zásadně negativně.

      Pedersen upozorňuje ve svém vyprávění, že ideálem tehdejších levicových radikálů byla maoistická Čína. Zpracování příběhu je proto doprovázeno dobovými záběry zfanatizovaných čínských mas v období tzv. Velké proletářské kulturní revoluce (několik záběrů je ovšem odjinud). Pedersenův příběh pozoruhodně přibližuje život organizátorů revolučního komunistického hnutí v kapitalistických státech v 70. letech, jejichž situace byla ostatně v mnoha ohledech podobná dnešním jeho organizátorům ve státech historicky kapitalistických i restaurovaně kapitalistických. O to více by se z něj ti dnešní měli poučit. Film zřejmě připravovali bývalí aktivní účastníci nebo přinejmenším antikomunisticky nezaujatí znalci revolučního marxistického hnutí posledních desetiletí, neboť jeho znázornění je - dle mých poznatků - velmi věrohodné.
      Maoistická AKP(M-L) měla např. dovedně rozpracovanou bezpečnostní politiku, na svou dobu zřejmě do značné míry zbytečnou (tato strana byla natolik nepočetná a nedostatečně vlivná, že nezavládala důvod k represi), nicméně přínosnou pro možný budoucí vývoj. Současně se snažila důsledně uplatňovat leninský princip kritiky a sebekritiky, což sice při pohledu na film může působit na někoho absurdně (je ztvárněna, možná záměrně, někdy až parodicky), nicméně odhodlání mladých revolucionářů být přísnými k sobě i k ostatním a otevřeně přiznat a snažit se napravit vlastní nedostatky bylo úctyhodné.
      Knut Pedersen se stal ve svých 28 letech středoškolským profesorem a toužil založit si rodinu. Se svou manželkou měl dítě, nicméně ve škole ho strhl revoluční zápal marxisticky orientovaných žáků. Do AKP(M-L) ho přivedla mladá soudružka (ostatně mladí tam byli všichni) jménem Nina, již poznal a prožíval s ní nejen duševní - politickou, ale i tělesnou rozkoš, ovšem na úkor vztahu s vlastní ženou - nekomunistkou. Stojí za pozornost, že Knut vstoupil do maoistické strany s rázně antistalinskými názory, zatímco Nina i ostatní mu je brzy vyvrátili. Úsměvně může znít odpověď Niny na dotaz, jaký má názor na Stalina, na stranickém aktivu: „Miluji Stalina!“, nicméně dnešní komunisté (resp. všichni, kteří si tak říkají) by si, spíše než se smát, měli vzít příklad z otevřeného deklarování a vyjasňování názorů jednotlivých členů. Dnes řada formálně komunistických organizací vůbec nesleduje, jaké - a zda vůbec nějaké - politické názory jejich členové mají…
      Mladí komunisté z AKP(M-L) např. ve filmu tvrdě kritizují porno (i když někteří si ho se zájmem prohlížejí), vyžadují důsledné odvádění členských příspěvků a nabádají alkoholiky, aby přestali pít nebo pili doma místo v hospodách, aby ušetřili na členské příspěvky (potud správně!), nicméně i nejhorlivější agitátoři přitom kouří jako lokomotivy a neřeší, co by mohli ušetřit pro stranu, kdyby kouřit přestali… Některé scény jsou poněkud přehnané - snad mají zlehčit závažnou atmosféru filmu. Nevím ale, zda by si ve straně bezmezně adorující Mao Ce-tunga troufl její člen (Knut) po sexu s členkou (Ninou) ve stoje v zimě pod stromem konstatovat: „To by se Maovi líbilo!“ Snad ještě úsměvnější je zvedání jmenovky s konspirativním jménem před příspěvkem do diskuze každého řečníka, zvlášť když účastníci jsou pořád titíž (zde je otázkou, zda v daném městě skutečně bylo členů organizace tak málo nebo si jen tvůrci filmu ušetřili práci).
      Zajímavé je sledovat také důraz tehdejších mladých revolucionářů na politické školení, současně ale i na znázornění jejich nepochopení ze strany většiny dělnické třídy, kterou se snažili primárně (a to zcela správně) oslovit - dělníci většinou nejevili o materiály kolportované před továrnami zájem.
      Nina zanedlouho provádí na schůzi organizace sebekritiku za vztah se ženatým soudruhem - Knutem - a Knut současně provádí sebekritiku za zrazování vlastní ženy se soudružkou - Ninou. Oba žádají o přísný trest a je jim uděleno napomenutí. Knut konstatuje, že jeho osobní život je v troskách. Knutova manželka ho vyhazuje z bytu za přiznání vztahu s Ninou, nicméně Nina má již vztah s jiným soudruhem a Knut zůstává sám. Aktivně se přitom věnuje stranické práci. Organizace si v té době uvědomovala své špatné třídní složení s příliš velkým počtem intelektuálů a nepatrným zastoupením dělníků. Strana proto prosazovala zapojení svých členů do řad dělnické třídy. Lékařka Nina šla pracovat ke stroji do textilky a ostatní do jiných továren. Horlivý agitátor, partner Niny, vyčítá Knutovi, že jako učitel ničím revoluci nepřispěje a „vnitřní rozpory ho mohou rozervat“. To je zcela nemarxistické, klasici marxismu-leninismu také nebyli továrními dělníky. Práci s inteligencí tedy norští maoisté cíleně zanedbávali, ovšem ani jejich agitace mezi dělnickou třídou nebyla příliš úspěšná. Brzy se projevilo přeceňování zralosti revoluční situace, rozčarování z trpké skutečnosti a slabosti hnutí. Přitom však strana rozhodně bez úspěchů nebyla, její členové se např. cvičili ve střelbě (tzn. že měli zbraně) a dokázali zapojovat do činnosti rodiny s dětmi, v jednom z průvodů měli 24 kočárků - to je třeba v dnešní ČR a SR v komunistickém hnutí nepředstavitelné. Maoistické deformace se však nejtragičtěji projevovaly např. v podepisování papírů bez textu členy strany (text pak byl dopisován, aniž by členové věděli jistě, co podepisují) nebo absurdními prohlášeními typu, že je třeba se připravit na třetí světovou válku, ve které bude SSSR nejpravděpodobnější okupační mocností (taková prohlášení byla ovšem široké veřejnosti k smíchu). Současně strana přešla k ještě přísnější konspiraci a mj. kolektivně rozhodovala o pracovním zařazení svých členů…
      Stávka elektrárenských dělníků organizovaná AKP(M-L) skončila porážkou. Většina členů strany zjistila, že v továrních dřou jako koně a nic nezmění a vrátili se po čase k původním intelektuálním povoláním. Na jejich procitnutí z iluzí a upadnutí do pesimismu měla dopad i smrt Mao Ce-tunga (1976) a úplný krach maoistické politiky a přechod k tzv. tržnímu socialismu v ČLR. Jeden z nejvýznamnějších radikálů Werner se poté stal sociálním demokratem. Nina v textilce poznala, že dělnice se nezajímají o své sociální postavení a možnostmi jeho zlepšení, nýbrž o život „celebrit“ a aristokracie, kterým závidí (jak typické pro dnešní situaci u nás!). Ninu chtějí vyštvat za to, že jejich maloměšťácký životní styl kritizuje. Nakonec se jim omlouvá. Jediná dělnice, již se Nině podařilo přemluvit k předplácení časopisu „Třídní boj“, předplatné brzy odmítne prodloužit, jelikož článkům „nerozumí“.
      V závěru filmu jde dělat Knut rozhovor s Ninou jako s významnou aktivistkou pro stranický tisk, ale z rozhovoru vyplyne, že její zkušenosti jsou katastrofální a není proto možné je publikovat. Knut se chce dát s Ninou dohromady, ale Nina jej odmítá a záhy se zastřelí.
      Tragédie končí opět vyprávěním profesora Knuta Pedersena současným studentům o svém revolučním mládí. Knut přiznává, že velmi pochybuje o cílech, za které tehdy bojoval, ale zjišťuje, že studenty jeho vyprávění vcelku nezajímá.
      Ačkoli z hlediska revolučního hnutí není film „Gymnaslaerer Pedersen“ nikterak optimistický a povzbudivý, mám za to, že atmosféru své doby a rodící se nevelké, tápající a s četnými problémy se potýkající komunistické organizace (v podstatě mládežnické) zachycuje velmi věrně. Ukazuje, jak silně ovlivňují dění v takové organizaci osobní vztahy jeho členů. Do značné míry je poučením pro dnešek a budoucnost, abychom neopakovali staré chyby. Maoisté z AKP(M-L) se zjevně snažili osvojit si revoluční teorii marxismu-leninismu a oprostit se od maloměšťáctví a oportunismu, vykonali mnoho záslužné práce pro spojení s masami v čele s dělnickou třídou, byli velmi pracovití a nesmlouvaví k sobě i k ostatním, zkrátka svému cíli - socialistické revoluci - obětovali všechny své síly. Na druhou stranu je oslabovalo přílišné sektářství, rázný odpor proti sovětskému bloku a jeho sympatizantům při současné bezmezné důvěře čínskému vedení, nesmírně tvrdé nároky na vlastní členskou základnu a na svou dobu přehnaná konspirace, zkrátka neschopnost nalézt správnou leninskou cestu mezi krajnicemi pravicového oportunismu a levičáckého dogmatismu. Přiznejme si, že kráčet takovou cestou ovšem dokázala v zachyceném období a po něm (až do současnosti) skutečně málokterá komunistická strana či organizace, ať už ve státě kapitalistickém nebo socialistickém…

Leopold Vejr (komsomol.cz)