Před 60 lety zemřel komunista Jindřich Plachta

Před 60 lety, 6. listopadu 1951, zemřel v Praze populární český komik a spisovatel, komunista Jindřich Plachta, vlastním jménem Jindřich Šolle. Narodil se do rodiny montéra a strojního zámečníka 1. 7. 1899 v Plzni. Studoval obchodní akademii, v l. 1910 – 1911 navštěvoval ruskou školu v Bachmutu, kde jeho otec pracoval na stavbě lihovaru. Po maturitě byl zaměstnán jako bankovní úředník, nejprve v Krakově, poté v Praze. Od r. 1921 vystupoval v kabaretech, odkud vzešlo mnoho dalších slavných komiků meziválečného období, např. Vlasta Burian, Saša Rašilov, Ferenc Futurista či Eman Fiala. V r. 1927, kdy byl jako úředník ze zdravotních důvodů předčasně penzionován, se začal divadlu věnovat profesionálně.

      Jindřich Plachta působil v řadě dodnes známých i dnes už zcela neznámých divadlech, mimo jiné v Divadle Vlasty Buriana nebo Osvobozeném divadle s Voskovcem a Werichem. Je však nesporné, že pokud by neúčinkoval ve filmech, dnes už by o jeho talentu vědělo pouze několik odborníků. V r. 1926 se poprvé objevil v němém filmu (např. Dobrý voják Švejk), 1930 ve zvukovém (např. C. a k. polní maršálek, s Vl. Burianem). Následovaly např. Muži v offsidu, On a jeho sestra, s Vlastou Burianem vystupoval v komediích To neznáte Hadimršku (1931) a Anton Špelec, ostrostřelec (1932), hlavní roli ztvárnil v detektivce Vražda v Ostrovní ulici (1933), s Janem Werichem hrál v satiře U nás v Kocourkově (1934). Z veselohry Obrácení Ferdyše Pištory (1931) pochází jediná gramofonová nahrávka písně zpívané J. Plachtou, Píseň vyhynulého drožkáře. V mnoha filmech účinkoval J. Plachta i za války (Karel a já – hl. role /1942/, Kluci na řece – hl. role /1944/, Řeka čaruje /1945/) a po válce (Nevíte o bytě? /1947/, Červená ještěrka – hlavní role /1948/, Pan Novák – hlavní role /1949/, Karhanova parta /1950/). Pro Plachtovy role bylo příznačné, že díky svému vzhledu hrál často osoby o generaci starší, než byl, např. v případě profesorů nebo pytláka Jalovce (U nás v Kocourkově), okolím považovaného za otce jen o šest let mladšího Jana Wericha. Pro svou nezaměnitelnou povahu a výraz ztvárňoval až na vzácné výjimky samé dobráky. Kromě herectví také psal fejetony a humorné příběhy a knížky pro děti, z nichž nejznámější je Pučálkovic Amina (o žirafě chované v činžovním domě).
      Na Jindřicha Plachtu vzpomínal jeden z jeho kolegů, Jan Werich, takto: „Hrál v mnoha hrách, byl to vynikající komik, zajímavý člověk i zajímavý herec. Nosil však v sobě podivnou nejistotu. Jako by se styděl hrát. Něco ho na jevišti napadlo, zaimprovizoval, docílil komického efektu, ale už nikdy to nedokázal opakovat. Neuměl zaregistrovat postup, jak k tomu efektu vlastně přišel - a to mu jako herci nesmírně vadilo. ... A tak všechny jeho zářivé scény byly vždy pouze premiérové, vždy poprvé - a bohužel naposledy - improvizované.
      Kdybychom chtěli změřit sílu komiků na kila, tak Plachta by býval nejméně o takových 200, 300 kilo trumfnul Chaplina, Bustera Keatona i Vlastu Buriana. Ale musilo by to být někde v restauraci, v hospodě, ve vinárně, protože tam začal Plachta jako vždycky kralovat.“ (Jan Werich vzpomíná... vlastně potlach, Melantrich, Praha 1982, s. 67)
      Už za první republiky se Jindřich Plachta stal komunistou a vstoupil do KSČ – bohužel žádný mně dostupný materiál neuvádí, ve kterém roce. Ve stranické činnosti neustal ani za protektorátu, což bylo při jeho současné obstojné herecké kariéře a nepochybném tlaku na vyjadřování sympatií k Velkoněmecké říši obdivuhodné. Snadno si představit, jak riskantní musela být jakákoli politická činnost za války pro slavného herce, kterého kdykoli a kdekoli téměř každý neznámý člověk znal a na první pohled poznal… Přesto Jindřich Plachta se svou rodinou dokonce ukrýval člena I. a II. ilegálního ústředního výboru KSČ Jana Ziku, později těžce zraněného při pádu z římsy domu při úniku před gestapem a zemřelého v nemocnici.
      „Když jsem se vrátil ze Států, tak mi lidé vyprávěli, jak báječně se choval za protektorátu. Aby nemusel dělat pro Němce, dal se dokonce operovat. Smluvil se s doktorama a dokázal si nechat rozřezat tělo, jen aby těm hochům nacistickým nemusel sebemíň pomáhat udržovat věčnou říši.", uvádí Jan Werich (Jan Werich vzpomíná... vlastně potlach, Melantrich, Praha 1982, s. 68). Tímto způsobem se Plachta vyhnul i angažmá v jakémkoli německém filmu.
      Po porážce fašismu se Jindřich Plachta plně zapojil do budování lidově demokratické společnosti. Měl to štěstí, že patřil k těm prvorepublikovým komunistům, kteří přežili nacistickou hrůzovládu a dožili se vítězství pracujícího lidu nad buržoazií a reakcí v únoru 1948. Už od roku 1945 psal Plachta kurzívy a fejetony do Rudého práva, vystupoval v rozhlase a jezdil hrát rolníkům na venkov, dělníkům do továren a horníkům do dolů. Na Kladně dokonce, přes své zdravotní obtíže, až do konce svého života fáral v dolech na brigádách. Byl delegátem VIII. sjezdu KSČ (1946), kde vystoupil s projevem, a patrně i IX. sjezdu (1949), kde však nehovořil. Přesto pro svou skromnost Plachta nevzal po Únoru žádné významné funkce a opakovaně odmítal i angažmá v Národním divadle, kde působil jen jednu sezónu v l. 1948 – 1949. V budovatelských filmech stihl Plachta ztvárnit jedinou hlavní roli, a to v komedii Pan Novák z r. 1949, jejíž vznik jako dar IX. sjezdu KSČ sám inicioval. Plachta zde hraje úředníka Nováka, který se nestará o politiku a jako jediného z okolí ho nechávají chladným události února 1948. Když má být pro nadbytečnost svého místa převeden z kanceláře do výroby, vehementně se tomu brání, ale u lékaře, kam jde simulovat, se setká s těžce nemocným bývalým koncentráčníkem prosícím o nejtěžší práci, zamyslí se nad sebou a nadšeně nastoupí ke fréze do libeňského podniku ČKD, tehdy slavného, dnes zbořeného. V současnosti bývá Pan Novák považován za bezduchou agitku (namnoze lidmi, kteří film neviděli), ve skutečnosti se jedná o pozoruhodnou výpověď o atmosféře své doby a skvělou satiru na povýšenost buržoazní inteligence a postoje tehdejších odpůrců socialismu, typu „nepotřebuji maturitu, jsem majitel domu“, „to by se v západních demokraciích nemohlo stát“ apod.
      20. ledna 1951 vystoupil J. Plachta v Praze jménem československých herců na I. čs. sjezdu obránců míru. Ve svém projevu poukázal na to, že umění musí bojovat za lepší život lidí. Musí bojovat „jako Picassova holubice míru, před kterou si i krvavý MacArthur nasazuje černé brýle ze strachu, aby mu nevyklovala oči“ (Mír 2/1951, s. 86). Na tomto sjezdu byl zvolen do Čs. výboru obránců míru. V r. 1951 také navštívil s delegací čs. filmových pracovníků Sovětský svaz.
      Na rozdíl od mnoha jiných umělců a představitelů inteligence byl Jindřich Plachta komunistou z hlubokého přesvědčení, nikoli proto, aby „šel s dobou“. Proto vzdejme čest jeho památce nejen jako velkého umělce, ale i jako bojovníka za lepší zítřek, proti kapitalismu, za socialismus a komunismus.
Leopold Vejr 

Film Pan Novák (1949)

Hana Vítová & Jindřich Plachta - Kotě (1932)