K „Pamětem a úvahám" Lubomíra Štrougala
Chceme, aby záhlaví těchto poznámek na okraj nedávno vydané knihy bývalého předsedy vlády ČSSR bylo správně pochopeno. Neobdivujeme literární čin, který toto dílo představuje, ale dovednost, s jakou autor vzpomínek dokázal po celá čtyři desetiletí, kdy byl na odpovědných funkcích, zapírat své přesvědčení, přetvařovat se. Zvláště v tolik proskribovaném období „normalizace" (termín, který pro ně vymyslel na jednáních v Moskvě A. Dubček). Nevycházíme, když v knize listujeme, z údivu. Vždyť pro veřejnost, na kterou se L. Štrougal rád odvolává, je hned po G. Husákovi symbolem těch let.
Se vzpomínkami se snad roztrhl pytel. Kdekdo cítí potřebu sdělit „jak to bylo". A dosvědčit, že se „zločiny komunismu" neměl nic společného. Kdekdo se také dovolává svých zásluh o skoncování s režimem, kdy se téměř nic nesmělo. Štrougalova kniha sice do této řady nepatří, ale příliš z ní nevybočuje. Minulost reálného socialismu svým způsobem hájí, zároveň se od ní distancuje. Připomíná to tanec mezi vejci. A co se mu zejména nelíbí? Že vinou jakési záhadné „dogmatické většiny ve vedení strany" jsme učinili nemálo „nešťastných a osudných kroků". Nejhorší podle něho bylo, když jsme se, jak tvrdí, vzdali „československé cesty" k socialismu a nechali si vnutit „model socialismu", který vůbec nebyl střižen na naši míru. Tady, máme-li L. Štrougalovi věřit, byl začátek našeho konce.
Se vzpomínkami se snad roztrhl pytel. Kdekdo cítí potřebu sdělit „jak to bylo". A dosvědčit, že se „zločiny komunismu" neměl nic společného. Kdekdo se také dovolává svých zásluh o skoncování s režimem, kdy se téměř nic nesmělo. Štrougalova kniha sice do této řady nepatří, ale příliš z ní nevybočuje. Minulost reálného socialismu svým způsobem hájí, zároveň se od ní distancuje. Připomíná to tanec mezi vejci. A co se mu zejména nelíbí? Že vinou jakési záhadné „dogmatické většiny ve vedení strany" jsme učinili nemálo „nešťastných a osudných kroků". Nejhorší podle něho bylo, když jsme se, jak tvrdí, vzdali „československé cesty" k socialismu a nechali si vnutit „model socialismu", který vůbec nebyl střižen na naši míru. Tady, máme-li L. Štrougalovi věřit, byl začátek našeho konce.
Zábavné čtení jsou ty Štrougalovy „Paměti a úvahy". Ta „dogmatická většina" (nazývá se také „stalinská" nebo „neostalinská", ale Štrougal se tomuto slovníku vyhýbá a ví zřejmě proč), ho doslova musela pronásledovat. Je v jeho vzpomínkách noční můrou. A je záhadná, jak jsme již řekli. Nepersonifikuje ji, prý z taktních důvodů, ze slušnosti. Mrtvé se nesluší pomlouvat a živí (pravda, je jich málo) by se mohli ozvat. Pravidlo však vždy má potvrzovat výjimka. V daném případě je to Miroslav Müller, kdysi vedoucí oddělení kultury ÚV KSČ. Mimochodem také Haló noviny se občas o něj otřou. Připisují se mu činy, které neprovedl. Také L. Štrougal si přisadil: vydává ho za bezohledného „čističe" oblasti kultury a umění. Müller přišel do vedení oddělení v září 1972, kdy se už, jak dobře ví, „nečistilo". Za Müllera tuto práci vykonali před ním v „Byru pro řízení stranické práce v českých zemích". Ke cti Müllerově třeba říci, že pro politiku strany na uvedeném úseku se snažil často získat i ty, kteří o to nestáli. Jeho zásluhou neztratila tato země Karla Gotta, který poté, co ho G. Husák napadl na XIV. sjezdu KSČ, se bál vrátit domů ze SRN. A pokud jde o Danu Medřickou, o níž se Štrougal rovněž zmiňuje bezmála jako o Müllerově oběti? Byla a zůstala přední herečkou Národního divadla. Vlas se jí z Müllerova oddělení nezkřivil. Jmenována národní umělkyní nebyla proto, že se proti tomu postavil nikoli Müller, ale předsednictvo ÚV KSČ. A mělo to důvody, o nichž Štrougal věděl.
Do špatného světla myšlenkově strnulých „dogmatiků" staví autor vzpomínek také mezinárodní oddělení ÚV KSČ. Nikoho nejmenuje, ale je známo, že odpovědnost za ně nesl V. Biĺak. Jedná se přitom o mimořádně citlivou otázku. Při jednáních o normalizaci vztahů mezi ČSSR a SRN (s Brandtem a Scheelem) mezinárodní oddělení ÚV KSČ, jak připomíná Štrougal, vůbec nechápalo problematiku a tvrdošíjně prosazovalo formulaci o „neplatnosti Mnichovské dohody od samého začátku". S tím jsme prý nemohli uspět. Nakonec došlo ke shodě, v dokumentu se objevila formulace, že tato dohoda je „nulitní". Ale tady předseda vlády naletěl svému ministru zahraničních věcí B. Chňoupkovi, který byl posedlý brežněvovskou ideou „détente" (uvolnění) a ochotný podřídit tomu vše. Však také tzv. třetí koš Závěrečného aktu helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě sehrál velmi neblahou úlohu (a když už se Štrougal pustil do hledání příčin naší tragédie, neměl by rozhodně tuto věc přejít mlčením). Neplatnost Mnichovské dohody od samého začátku přiznali už za války Roosevelt, Churchill, Stalin a de Gaulle. Zásluhou E. Beneše. Z jakých důvodů ji dodnes nepřiznali představitelé země, která na základě této hanebné dohody rozpoutala světovou válku? Vždyť tuto formulaci (podle Štrougala prokazující myšlenkovou strnulost dogmatiků) potvrdila také Postupimská konference, s ní úzce souvisí otázka vysídlení sudetských Němců a tzv. Benešovy dekrety. Štrougalův smělý výlet do diplomacie, jak ho předvedl ve svých vzpomínkách, je zcela nekompetentní a eufemisticky řečeno, nezdařilý.
* * *
Vzpomínky, pokud jde o politiky, píšou obvykle lidé, kteří potřebují zamést stopy po své činnosti, třebaže ji vydávají za víceméně bezúhonnou. Anebo, jak říkají Rusové, „svaliť vinu s bolnoj golovy na zdorovuju". A také se snaží, aby tzv. veřejnost zkorigovala o nich své mínění, pokud mohli být vystaveni pomluvám. Názorně to předvedl svými Erinnerungen (vzpomínkami) Bismarck. Když byl vykopnut, napsal mnohosvazkové dílo, které plní uvedené funkce. Nijak nemohl pochopit, jak se stalo, že po oslnivých triumfech musel zažít ponižující pád. Připomínají je - pravda, velmi vzdáleně - vzpomínky Štrougalovy. I on po mimořádné kariéře zažil trpkost pádu. Jak však tvrdí, vždy usiloval o něco vysokého a dobrého. A na těch odpovědných funkcích prý setrval často proti své vůli. Zřejmě nechtěl udělat radost „dogmatikům" a navíc stále uchovával víru, že jednou musí přece přijít doba, kdy jim přestane foukat vítr do plachet. Přišla, podle něho však bylo už pozdě.
Co zaráží, je pocit, že kniha, o níž jednáme, nepsal jeden člověk. Jako by byla plodem přinejmenším dvou lidí.
Jednoho, který se chce držet faktů a zásadně odmítá „ideologické výklady". V současné situaci byly by prý stejně „mlácením prázdné slámy". A třeba říci, že tam, kde se této zásady drží, obsahuje Štrougalova kniha mimořádně cennou dokumentaci dosvědčující převahu socialismu nad kapitalismem, v kterém dnes musíme žít. Proti tomu, co bylo, je to katastrofální úpadek - po všech stránkách, nejen ve výrobě. Díky za to. Mladým lidem lze jen čtení z této knihy doporučit.
Ale ten druhý spoluautor vlastně s tím prvním ustavičně polemizuje. A nejenže se „ideologickým výkladům" nevyhýbá, ale tu „prázdnou slámu" vydatně - s jakousi obsedancí mlátí. Zatvrzele útočí na onu „dogmatickou většinu", tvrzení staví proti tvrzením. Až nakonec přichází s rozsudkem: tito „dogmatikové" nás přivedli do hrobu. Zdůrazňujeme: naši „dogmatikové", nikoli „vnější vlivy". Oni je prostředkovali. A přivodili i 17. listopad. Rok před tím Štrougal věděl, čím to skončí, a proto abdikoval z funkce předsedy vlády ČSSR a člena předsednictva ÚV KSČ.
K 17. listopadu by podle něho nemuselo dojít, nebýt těchto kazisvětů. Ještě v roce 1968 byla prý možnost všechno napravit. Ale této šance jsme k lítosti autora memoárů využít nemohli. Zmařila ji „internacionální pomoc", jíž se naši „dogmatici" domohli. L. Štrougal, který vrchol své kariéry založil na vojenské intervenci pěti států Varšavské smlouvy, nenechává nikoho na pochybách o svých sympatiích k Pražskému jaru. Vstup vojsk našich spojenců odsuzuje. S Husákem prý o tom mezi čtyřma očima nejednou hovořili. A naznačuje, že si rozuměli. Zajímavé, páni historikové, že ano!
A jak těžko se mu pracovalo v podmínkách „každodenního vměšování". Ještě že v té Moskvě byl také rozumný A. Kosygin, ale ten podle všeho také zřejmě pracoval v obklíčení „dogmatiků".
A co se ještě dovídáme? Marně se prý několikrát snažil prosadit potřebné reformy zásadního charakteru, které by se týkaly nejen ekonomického, ale i politického systému. Škoda, že je blíže nespecifikuje. Byl-li už tak oddaným stoupencem Pražského jara, nelze vyloučit, že např. souhlasil se Zd. Mlynářem, který připravoval likvidaci Národní fronty, již měl nahradit parlamentní systém „soupeřících politických stran" (co by takové první „svobodné volby" po kampaních o „stalinských deformacích" znamenaly, lze si snadno představit). A souhlasil patrně také s O. Šikem, který po emigraci do Švýcarska prozradil, že jeho návrhy „reforem" byly jen trikem, ve skrytu duše myslel na obnovu ekonomického systému se „svobodnou konkurencí" na trhu, s obnovením soukromého vlastnictví (jinými slovy: s plným odškodněním pomstychtivých zbytků a potomků vyvlastněné buržoazie). Tady ovšem - v této základní věci - Štrougal své nitro neodkrývá. Konstatuje pouze, že prý návrhy, které předkládal, ona „dogmatická většina" vždy zamítla. Nutno však hned dodat: fabuluje, podvádí, jak to ostatně u pamětníků bývá. Z těch, co zbyli z předsednictva, kde údajně narazil, už žije jen málokdo. Pokud ještě někdo přežil, na nic takového si nepamatuje. Možná, že s nějakými takovými návrhy přijít chtěl. Ale nepřišel. Nemohly být proto ani zamítnuty.
Vzpomínky, pokud jde o politiky, píšou obvykle lidé, kteří potřebují zamést stopy po své činnosti, třebaže ji vydávají za víceméně bezúhonnou. Anebo, jak říkají Rusové, „svaliť vinu s bolnoj golovy na zdorovuju". A také se snaží, aby tzv. veřejnost zkorigovala o nich své mínění, pokud mohli být vystaveni pomluvám. Názorně to předvedl svými Erinnerungen (vzpomínkami) Bismarck. Když byl vykopnut, napsal mnohosvazkové dílo, které plní uvedené funkce. Nijak nemohl pochopit, jak se stalo, že po oslnivých triumfech musel zažít ponižující pád. Připomínají je - pravda, velmi vzdáleně - vzpomínky Štrougalovy. I on po mimořádné kariéře zažil trpkost pádu. Jak však tvrdí, vždy usiloval o něco vysokého a dobrého. A na těch odpovědných funkcích prý setrval často proti své vůli. Zřejmě nechtěl udělat radost „dogmatikům" a navíc stále uchovával víru, že jednou musí přece přijít doba, kdy jim přestane foukat vítr do plachet. Přišla, podle něho však bylo už pozdě.
Co zaráží, je pocit, že kniha, o níž jednáme, nepsal jeden člověk. Jako by byla plodem přinejmenším dvou lidí.
Jednoho, který se chce držet faktů a zásadně odmítá „ideologické výklady". V současné situaci byly by prý stejně „mlácením prázdné slámy". A třeba říci, že tam, kde se této zásady drží, obsahuje Štrougalova kniha mimořádně cennou dokumentaci dosvědčující převahu socialismu nad kapitalismem, v kterém dnes musíme žít. Proti tomu, co bylo, je to katastrofální úpadek - po všech stránkách, nejen ve výrobě. Díky za to. Mladým lidem lze jen čtení z této knihy doporučit.
Ale ten druhý spoluautor vlastně s tím prvním ustavičně polemizuje. A nejenže se „ideologickým výkladům" nevyhýbá, ale tu „prázdnou slámu" vydatně - s jakousi obsedancí mlátí. Zatvrzele útočí na onu „dogmatickou většinu", tvrzení staví proti tvrzením. Až nakonec přichází s rozsudkem: tito „dogmatikové" nás přivedli do hrobu. Zdůrazňujeme: naši „dogmatikové", nikoli „vnější vlivy". Oni je prostředkovali. A přivodili i 17. listopad. Rok před tím Štrougal věděl, čím to skončí, a proto abdikoval z funkce předsedy vlády ČSSR a člena předsednictva ÚV KSČ.
K 17. listopadu by podle něho nemuselo dojít, nebýt těchto kazisvětů. Ještě v roce 1968 byla prý možnost všechno napravit. Ale této šance jsme k lítosti autora memoárů využít nemohli. Zmařila ji „internacionální pomoc", jíž se naši „dogmatici" domohli. L. Štrougal, který vrchol své kariéry založil na vojenské intervenci pěti států Varšavské smlouvy, nenechává nikoho na pochybách o svých sympatiích k Pražskému jaru. Vstup vojsk našich spojenců odsuzuje. S Husákem prý o tom mezi čtyřma očima nejednou hovořili. A naznačuje, že si rozuměli. Zajímavé, páni historikové, že ano!A jak těžko se mu pracovalo v podmínkách „každodenního vměšování". Ještě že v té Moskvě byl také rozumný A. Kosygin, ale ten podle všeho také zřejmě pracoval v obklíčení „dogmatiků".
A co se ještě dovídáme? Marně se prý několikrát snažil prosadit potřebné reformy zásadního charakteru, které by se týkaly nejen ekonomického, ale i politického systému. Škoda, že je blíže nespecifikuje. Byl-li už tak oddaným stoupencem Pražského jara, nelze vyloučit, že např. souhlasil se Zd. Mlynářem, který připravoval likvidaci Národní fronty, již měl nahradit parlamentní systém „soupeřících politických stran" (co by takové první „svobodné volby" po kampaních o „stalinských deformacích" znamenaly, lze si snadno představit). A souhlasil patrně také s O. Šikem, který po emigraci do Švýcarska prozradil, že jeho návrhy „reforem" byly jen trikem, ve skrytu duše myslel na obnovu ekonomického systému se „svobodnou konkurencí" na trhu, s obnovením soukromého vlastnictví (jinými slovy: s plným odškodněním pomstychtivých zbytků a potomků vyvlastněné buržoazie). Tady ovšem - v této základní věci - Štrougal své nitro neodkrývá. Konstatuje pouze, že prý návrhy, které předkládal, ona „dogmatická většina" vždy zamítla. Nutno však hned dodat: fabuluje, podvádí, jak to ostatně u pamětníků bývá. Z těch, co zbyli z předsednictva, kde údajně narazil, už žije jen málokdo. Pokud ještě někdo přežil, na nic takového si nepamatuje. Možná, že s nějakými takovými návrhy přijít chtěl. Ale nepřišel. Nemohly být proto ani zamítnuty.
* * *
A jak to vlastně bylo s onou „československou cestou" k socialismu, kterou prý podle Štrougala také zmařila ona „dogmatická většina"?
Téma na rozsáhlou stať. Omezme se na to, co je podstatné.
Ano, v procesu národní a demokratické revoluce, která měla podle strategie KSČ přerůst v revoluci socialistickou, kladl K. Gottwald důraz na to, že musíme postupovat s naprostým respektováním našich národních zvláštností. Nebyl sám, kdo mluvil o takové specifické cestě. Podobně reagovaly na novou situaci po válce i další země osvobozené Rudou armádou, jež se rozhodly pro vládu pracujícího lidu. A které ze svobodné vůle tohoto lidu jakožto lidově demokratické státy formovaly posléze světovou socialistickou soustavu socialismu, nejvýznamnější historickou vymoženost poválečného období. Leninský Velký říjen tu našel své pokračování.
Jedna věc je ovšem cesta k socialismu. A druhá - samotný socialismus, jeho „model", jak si dnes někteří navykli říkat.
Už J. Dimitrov na to upozorňoval. A nabádal, aby každá strana v souladu se svými historicky danými podmínkami hledala specifické přístupy k socialistické revoluci. A pak i k vybudování socialismu, k společnému cíli. Aby postupovala, jak žádal K. Marx, tvořivě. Jednat v souladu se zvláštními podmínkami a národními specifiky neznamenalo postupovat izolovaně. Naopak! Vyžadovalo to rozvíjet a upevňovat spolupráci s druhými stranami, nepřipustit žádné tříštění sil v boji s imperialismem. V dějinné konfrontaci rodícího se socialismu s kapitalismem - v tomto mezinárodním třídním boji - si nikdo nemohl dovolit hrát na svém národním písečku.
A co to za dané situace po druhé světové válce znamenalo? Jediné: semknout se kolem přirozeného hegemona revolučních, pokrokových a národněosvobozeneckých sil, kolem SSSR. Pouze Sovětský svaz byl schopný čelit - s podporou skutečně demokratických a mírumilovných sil - snahám USA o vydobytí světovlády.
Tím byly determinovány podmínky, za kterých bylo možné uskutečnit sociálněekonomické přeměny v lidově demokratických zemích v souladu s jejich zvláštnostmi. Kdo to ještě dnes nechápe, prokazuje frapantní politickou negramotnost.
Byla studená válka a bylo potřeba si jako ve válce počínat. Fakticky zahájil tuto válku - svéráznou formu třídního boje - H. Truman již v prosinci 1945, když prohlásil: „Přejeme-li si to nebo ne, musíme přiznat, že vítězství, jehož jsme dosáhli, naložilo na bedra amerického lidu břemeno odpovědnosti za další vedení světa". A v březnu 1947 ji oficiálně potvrdil, když v Kongresu proklamoval svou doktrínu, podle níž prý USA mají právo všude ve světě, kde je „ohrožena demokracie a svoboda", jakýmikoli způsoby zasáhnout na obranu těchto „západních hodnot". A kam už tehdy byla americká administrativa rozhodnuta jít, dokládá plán „Pincher", který vypracoval „Sbor náčelníků štábů" a který H. Truman v listopadu 1948 podepsal. Názorně ilustroval, jak Spojné státy americké chápaly tehdy svou „odpovědnost" za vedení světa. Podle tohoto plánu totiž mělo být v „příhodný okamžik" svrženo na padesát měst v SSSR (včetně Moskvy a Leningradu) sedmdesát atomových bomb! A agrese, pochopitelně, počítala s „pátými kolonami" v lidově demokratických zemích, které byly (jakožto „agentury vlivu") urychleně vytvářeny z prostředí nepřátelského socialismu. My jsme však podle L. Štrougala před tím vším zřejmě měli zavírat oči a „pokračovat v koaliční politice" i po Únoru. Ptáme se s kým? S těmi, kteří se tělem a duší zaprodali Západu, imperialistické reakci? Což samotný puč, který podle not pohlavárů této reakce zorganizovali a veškeré jejich následné rozvratné aktivity nevyvracejí dostatečně takovou politickou naivitu?!
Po Únoru nebylo již prostě možné postupovat tak, jak L. Štrougal ve svých vzpomínkách radí. Socialismus, řekneme-li to stručně a jasně, nebylo možné budovat s jeho nepřáteli. A kdybychom se neopřeli pevně o SSSR, o přátelství, spojenectví a spolupráci s ním, pak jsme si o socialismu mohli nechat jen zdát. Ano, i nadále bylo potřeba respektovat naše specifika. Ale hlavní bylo vidět, ani na chvíli neztrácet ze zřetele povinnost internacionální jednoty, organicky spojovat socialistické vlastenectví s proletářským a socialistickým internacionalismem. To nebyl žádný dogmatický požadavek, to byl kategorický imperativ doby! A tehdejší vedení KSČ v čele s K. Gottwaldem - na rozdíl od J. B. Tita - jej naštěstí respektovalo.
Když však po XX. sjezdu KSSS byla vyhlášena tzv. destalinizace, došlo postupně i k rozpadu reálného socialismu. Tragický proces byl dovršen gorbačovskou perestrojkou na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Tehdy se jasně ukázalo, že útoky na Stalina pod záminkou kritiky kultu osobnosti se vůbec neomezují na tzv. deformace týkající se socialistické zákonnosti, ale směřují proti vlastnímu jádru revoluční teorie marxismu-leninismu. Měly zpochybnit a likvidovat základy politického a ekonomického systému socialismu a na něm spočívající velkorysou, historicky jedinečnou sociální politiku prokazující, že pracující lid byl skutečným vlastníkem zespolečenštěného, jím vytvořeného, majetku, subjektem politické moci. Za tzv. destalinizací se brzy objevila známá postava maloměšťáka, před nímž tak naléhavě varoval Lenin již v roce 1921, po Kronštadtu. Všechny „radikální reformy", tzv. demokratizace, hesla o „obrodě" a „obnově" socialismu byly jen ideologickou kouřovou clonou, za kterou, jakmile se rozptýlila, vyvstala kontrarevoluce.
A jak to vlastně bylo s onou „československou cestou" k socialismu, kterou prý podle Štrougala také zmařila ona „dogmatická většina"?
Téma na rozsáhlou stať. Omezme se na to, co je podstatné.
Ano, v procesu národní a demokratické revoluce, která měla podle strategie KSČ přerůst v revoluci socialistickou, kladl K. Gottwald důraz na to, že musíme postupovat s naprostým respektováním našich národních zvláštností. Nebyl sám, kdo mluvil o takové specifické cestě. Podobně reagovaly na novou situaci po válce i další země osvobozené Rudou armádou, jež se rozhodly pro vládu pracujícího lidu. A které ze svobodné vůle tohoto lidu jakožto lidově demokratické státy formovaly posléze světovou socialistickou soustavu socialismu, nejvýznamnější historickou vymoženost poválečného období. Leninský Velký říjen tu našel své pokračování.
Jedna věc je ovšem cesta k socialismu. A druhá - samotný socialismus, jeho „model", jak si dnes někteří navykli říkat.
Už J. Dimitrov na to upozorňoval. A nabádal, aby každá strana v souladu se svými historicky danými podmínkami hledala specifické přístupy k socialistické revoluci. A pak i k vybudování socialismu, k společnému cíli. Aby postupovala, jak žádal K. Marx, tvořivě. Jednat v souladu se zvláštními podmínkami a národními specifiky neznamenalo postupovat izolovaně. Naopak! Vyžadovalo to rozvíjet a upevňovat spolupráci s druhými stranami, nepřipustit žádné tříštění sil v boji s imperialismem. V dějinné konfrontaci rodícího se socialismu s kapitalismem - v tomto mezinárodním třídním boji - si nikdo nemohl dovolit hrát na svém národním písečku.A co to za dané situace po druhé světové válce znamenalo? Jediné: semknout se kolem přirozeného hegemona revolučních, pokrokových a národněosvobozeneckých sil, kolem SSSR. Pouze Sovětský svaz byl schopný čelit - s podporou skutečně demokratických a mírumilovných sil - snahám USA o vydobytí světovlády.
Tím byly determinovány podmínky, za kterých bylo možné uskutečnit sociálněekonomické přeměny v lidově demokratických zemích v souladu s jejich zvláštnostmi. Kdo to ještě dnes nechápe, prokazuje frapantní politickou negramotnost.
Byla studená válka a bylo potřeba si jako ve válce počínat. Fakticky zahájil tuto válku - svéráznou formu třídního boje - H. Truman již v prosinci 1945, když prohlásil: „Přejeme-li si to nebo ne, musíme přiznat, že vítězství, jehož jsme dosáhli, naložilo na bedra amerického lidu břemeno odpovědnosti za další vedení světa". A v březnu 1947 ji oficiálně potvrdil, když v Kongresu proklamoval svou doktrínu, podle níž prý USA mají právo všude ve světě, kde je „ohrožena demokracie a svoboda", jakýmikoli způsoby zasáhnout na obranu těchto „západních hodnot". A kam už tehdy byla americká administrativa rozhodnuta jít, dokládá plán „Pincher", který vypracoval „Sbor náčelníků štábů" a který H. Truman v listopadu 1948 podepsal. Názorně ilustroval, jak Spojné státy americké chápaly tehdy svou „odpovědnost" za vedení světa. Podle tohoto plánu totiž mělo být v „příhodný okamžik" svrženo na padesát měst v SSSR (včetně Moskvy a Leningradu) sedmdesát atomových bomb! A agrese, pochopitelně, počítala s „pátými kolonami" v lidově demokratických zemích, které byly (jakožto „agentury vlivu") urychleně vytvářeny z prostředí nepřátelského socialismu. My jsme však podle L. Štrougala před tím vším zřejmě měli zavírat oči a „pokračovat v koaliční politice" i po Únoru. Ptáme se s kým? S těmi, kteří se tělem a duší zaprodali Západu, imperialistické reakci? Což samotný puč, který podle not pohlavárů této reakce zorganizovali a veškeré jejich následné rozvratné aktivity nevyvracejí dostatečně takovou politickou naivitu?!
Po Únoru nebylo již prostě možné postupovat tak, jak L. Štrougal ve svých vzpomínkách radí. Socialismus, řekneme-li to stručně a jasně, nebylo možné budovat s jeho nepřáteli. A kdybychom se neopřeli pevně o SSSR, o přátelství, spojenectví a spolupráci s ním, pak jsme si o socialismu mohli nechat jen zdát. Ano, i nadále bylo potřeba respektovat naše specifika. Ale hlavní bylo vidět, ani na chvíli neztrácet ze zřetele povinnost internacionální jednoty, organicky spojovat socialistické vlastenectví s proletářským a socialistickým internacionalismem. To nebyl žádný dogmatický požadavek, to byl kategorický imperativ doby! A tehdejší vedení KSČ v čele s K. Gottwaldem - na rozdíl od J. B. Tita - jej naštěstí respektovalo.
Když však po XX. sjezdu KSSS byla vyhlášena tzv. destalinizace, došlo postupně i k rozpadu reálného socialismu. Tragický proces byl dovršen gorbačovskou perestrojkou na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Tehdy se jasně ukázalo, že útoky na Stalina pod záminkou kritiky kultu osobnosti se vůbec neomezují na tzv. deformace týkající se socialistické zákonnosti, ale směřují proti vlastnímu jádru revoluční teorie marxismu-leninismu. Měly zpochybnit a likvidovat základy politického a ekonomického systému socialismu a na něm spočívající velkorysou, historicky jedinečnou sociální politiku prokazující, že pracující lid byl skutečným vlastníkem zespolečenštěného, jím vytvořeného, majetku, subjektem politické moci. Za tzv. destalinizací se brzy objevila známá postava maloměšťáka, před nímž tak naléhavě varoval Lenin již v roce 1921, po Kronštadtu. Všechny „radikální reformy", tzv. demokratizace, hesla o „obrodě" a „obnově" socialismu byly jen ideologickou kouřovou clonou, za kterou, jakmile se rozptýlila, vyvstala kontrarevoluce.
* * *
Škoda, přeškoda, že jsi, soudruhu Štrougale, nepřišel skutečně s návrhy na změny, o nichž píšeš. Nemůžeme si pomoci, svými nářky na jakousi „dogmatickou většinu" ve vedení strany jen potvrzuješ, žes neměl daleko k těm, kteří nesou hlavní odpovědnost za pád reálného socialismu. Ano, věci se odehrávaly u nás, s naším přispěním. Ale to neznamená přehlížet tzv. vnější faktor: Copak nás nesmetla vlna podobná tsunami? Následky pohromy, které jsi ostatně pravdivě vylíčil, prožíváme dosud. A těžce! I s ideologickými zmatky, k nimž jsi svými vzpomínkami přispěl.
Škoda, přeškoda, že jsi, soudruhu Štrougale, nepřišel skutečně s návrhy na změny, o nichž píšeš. Nemůžeme si pomoci, svými nářky na jakousi „dogmatickou většinu" ve vedení strany jen potvrzuješ, žes neměl daleko k těm, kteří nesou hlavní odpovědnost za pád reálného socialismu. Ano, věci se odehrávaly u nás, s naším přispěním. Ale to neznamená přehlížet tzv. vnější faktor: Copak nás nesmetla vlna podobná tsunami? Následky pohromy, které jsi ostatně pravdivě vylíčil, prožíváme dosud. A těžce! I s ideologickými zmatky, k nimž jsi svými vzpomínkami přispěl.
Redakce, Dialog č. 259, leden 2010
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára