Osa naděje

V roce 2010 vydalo nakladatelství Grimmus zdařilou a politickými informacemi nabitou publikaci nazvanou Piráti Karibiku, jež v anglickém originále nese název Pirates of Carribean: Axes of Hope (Piráti Karibiku: osa naděje). Autorem knihy je britsko-pákistánský historik, spisovatel, filmový producent, lidsko-právní aktivista a reportér Tariq Ali. Tariq Ali je členem redakční rady časopisu New Left Rewiev, pravidelně přispívá do čtrnáctideníku CounterPunch (Protiúder) vydávaného ve Spojených státech. Přispívá rovněž do britského čtrnáctideníku literárních novel a esejů London Review of Books.

      Tariq Ali je autorem mnoha odborných publikací, jako např. Can Pakistan Survive? The Death of a State (1991) (Přežije Pakistán? Smrt státu), Conversations with Edward Said (Rozhovory s Edwarem Saidem) (2005), Bush in Babylon (2003), Střet fundamentalismů: Křižácké výpravy, Džihád a modernita (Clash of Fundamentalisms: Crusades, Jihads and Modernity (2002), A Banker for All Seasons) (Bankéř pro všechna roční období) (2007), The Duel (2008) a Syndrom Obama (The Obama Syndrome, 2010). Do češtiny byla zatím přeložena jen kniha Piráti Karibiku a to Danielem Veselým a Walterem Fritschem. Podtitulem knihy jsou jména čtyř levicových prezidentů zemí Latinské Ameriky: Chávez, Morales, Correa a Castro.
     
      Kniha samotná je vlastně výsledkem autorových cest po Latinské Americe. Tariq Ali navštívil během posledních šesti let Venezuelu a Brazílii, takzvaně z první ruky byl svědkem rozkladu argentinské ekonomiky a v roce 2005 poprvé navštívil Kubu. Aplikace levicové a socialistické alternativy k neoliberálnímu kapitalismu ho doslova nadchla.
      Knihu otevírá kapitola nazvaná Věk dezinformací a autor hned úvodu nazývá USA dominantním kontrarevolučním státem a čtenáře seznamuje s pojmem Washingtonský konsenzus (WK), tedy označením neoliberálních principů dohodnutých v hlavním městě USA v roce 1990 při konferenci dalším rozvoji Latinské Ameriky. Tariq Ali uvádí, že dvěma nejdůležitějšími myšlenkami „nového světového řádu“ byly za a) neoliberální model kapitalismu jako jediný způsob organizování společnosti až do doby, kdy bude planeta existovat a za b) zjevné porušování národní suverenity ze strany Západu ve jménu vnucování jeho vlastní představy lidských práv.
      Ali uvádí, že světu ve kterém žijeme vévodí jedno impérium všem zpravodajským stanicím, včetně jejich programové agendy. Tomu se vymykají pouze dvě stanice, venezuelská Telesur a katarská televizní stanice Al-jazeera. Pro drtivou většinu západních žurnalistů, bez ohledu na menšinu přímo napojenou na tajném služby, existuje jen jedno hlavní kritérium pro hodnocení režimu: nikoli úroveň lidských práv, ale zda je, či není daný stát přítelem nebo nepřítelem WK. Spojenci Washingtonu mohou bombardovat města, mučit lidi, páchat válečné zločiny – je to zobrazeno buď jako neštěstí, avšak nezbytné – nebo jsou oběti obviňovány z toho, co se na nich páchá. Palestina, Čečensko, Irák a Afghánistán jsou těmi nejzřetelnějšími příklady.
      Málokdy se ideologie hlásaná Západem dostane do tak velkého rozporu s realitou, jako v roce 2002, během puče ve Venezuele, podporovaného USA a EU, kde byl demokraticky zvolený prezident Hugo Chávez pokládán za ohrožení zájmů Spojených států v regionu. Venezuela je totiž největším producentem ropy v Latinské Americe. Puč bezvýhradně podporovala především španělsky vysílající CNN. Tato prowashngtonská média buď záměrně zkreslovala nebo ignorovala tato fakta:
      a) masové znechucení z násilí, hlouposti a arogance starého systému dvou stran bylo podstatou bolívarského úspěchu, jehož výsledkem bylo zvolení Huga Cháveze prezidentem. Zvítězil v referendu o nové ústavě země drtivou většinou a navzdory opozici všech oligarchických stran;
      b) „politické napětí“ bylo přímým důsledkem odmítnutí poražených politických stran akceptovat právo zvolené vlády zavést svůj program a připomínalo vzpouru vlastenecké „střední třídy“ v Chile proti Allendemu, jež byla přímo řízena Henrym Kissingerem a CIA;
      c) lidé, kteří označili Cháveze za „zrádce národa“, se zároveň snažili obejít venezuelskou demokracii a jednali ve spojení s ambasádami Španělska a Spojených států v Caracasu;
      d) citovaná agentura veřejného mínění je dobře známa díky svým úzkým stykům se zdiskreditovanými politickými stranami;
      e) 85% médií je v soukromých rukách, přičemž tato média s velkou záští štvala proti Chávezovi, často s použitím rasistických nadávek a urážek, které by nebyly – a nejsou – žádnou západní vládou.
      Zdrcující triumf kapitalismu v průběhu posledních desetiletí dvacátého století oslepil své stoupence vůči jakékoli alternativě. Zdálo se, že světový duch byl zkrocen. Říkali nám, že přišel konec dějin. Radikální myšlenky byly kamsi založeny a díla, z nichž vycházely, odhozena na veřejnou hranici. Vše vypadalo, že sepřed námi skví ta nejlepší léta a bojovníci z MMF a Světové se nad touto vizí rozplývali blahem.
      Deziluze po roce 1989, cynismus a zahořklý pohled na minulost zasáhly každý kontinent bez výjimky. A ti, kteří si teď osvojili pohled dějinných vítězů, sociální demokraté, eurokomunisté, ex-trockisté apod. Zástupci všech těchto skupin slouží prakticky v každé neoliberální vládě, v Evropě, Severní Americe, Jižní Africe, Brazílii, Číně, Austrálii i v muslimském světě.
      Je nezbytné si plně uvědomit, že iluze o civilizační funkci krvavého impéria a nechutné řeči politiků WK byly s konečnou platností rozprášeny na bojištích v Iráku, v horách Afghánistánu a v Libanonu.
      Otázka stojí následovně: Buď obnovený globální kapitalismus s novými válkami a novým zbídačováním, chaosem a anarchií, nebo promyšlený a oživený socialismus, demokratický a především schopný uspokojit potřeby chudých. Tito lídři byli určeni k záchraně uvízlé lodi Utopie, k zahájení rovnostářtější přerozdělovací politiky a zahrnutí chudých do politického života svých zemí.
      Věci se podle Aliho zkrátka mají tak, že spojenec WK může mučit a zabíjet politické vězně, zakázat všechny opoziční strany, prodat polovinu majetku státu pro osobní zisk a stále mít souhlas „světové veřejnosti“. Kdyby však vláda vzdorovala prioritám globálního kapitalistického systému ve jménu oživené demokracie, ultrademokratické ústavy a byla i nadále opětovně volena svými občany, byla by hanobena a napadána. Kvůli své neochotě souhlasit s WK by byla obviněna z „totalitářství“ a byly by vydány příkazy, že musí být rozdrcena politicky, ideologicky i – pokud by to bylo nezbytné – silou zbraní.
      Nejpozději od roku 1998 bylo jasné, že oligarchie ve Venezuele selhala. Lidé proto zvolili prezidentem Huga Cháveze. Chtěli totiž skoncovat s korupcí, privilegii a s podřízenosti vůči WK. Teprve tehdy bylo jasné, že to Chávez myslel vážně a byl odhodlán učinit skromné, ale důležité změny v sociální struktuře, což ve Washingtonu spustilo poplach.
      Změny ve Venezuele hodnotila proamerická média shodně jako návrat do starých zlých časů, první krok na cestě k totalitě. Chudina už byla znavena posloucháním slibů, zhnusena ekonomikou Světové banky. Hlad ji vyburcoval prezidentem byl zvolen byl Hugo Chávez. Na do té doby skoro neznámý stát začali pokrokoví lidé celého světa a zvláště LA pohlížet jako na vzor.
      Po napadení Iráku armádou Spojených států začala pod lživou záminkou iráckého vývoje zbraní hromadného ničení imperialistická válka USA o ovládnutí ropných zdrojů.
Lukáš Sluka