Recenze - Baader Meinhof Komplex

Do naší republiky konečně dorazil německý film mapující působení radikálně levicové organizace RAF (Rote Armee Fraction) v Západním Německu. Film vznikl už minulý rok a je škoda, že k nám dorazil až teď. Premiéru měl 9. dubna a musím říct, že když jsem se na něj týden po jeho premiéře rozhodl jít, moje očekávání byla tak trochu rozpačitá. Sice jsem si přečetl dobré recenze, ale i přesto jsem měl obavy, jak na mě bude snímek působit.
      Ovšem má předchozí nedůvěra byla velmi rychle zažehnána a nezbylo po ní ani památky. Už první minuty filmu mě doslova dostaly - opravdu úderný a razantní začátek popisující krvavé demonstrace proti návštěvě íránského šáha a brutální zásah policie, při kterém byl zastřelen jeden ze studentů a následná reakce, která na sebe nenechala dlouho čekat, je jednou z nejpůsobivějších částí filmu.

      Režisér snímku Uli Edel zvolil, jak se ukázalo, ten nejlepší možný způsob, jak film co možná nejrealističtěji natočit. Jeho dokumentaristické pojetí a snaha o precizní historicky přesné znázornění událostí jsou největším z mnoha kladů snímku.
      Film vykresluje mladé německé komunisty z konce šedesátých let jako odhodlané a přesvědčené revolucionáře, kteří se rozhodnou, že nebudou jen nečinně sedět a přihlížet, jak ve Vietnamu američtí imperialisté vyvražďují jejich soudruhy a německá konzumní společnost tomu jen pasivně napomáhá a nechá se ovládat povrchním konzumem (RAF uskutečnila několik bombových útoků na americké základny v Německu a zabila několik amerických vojáku) a zároveň odmítnou jen pronášet úderné, ale tak trochu frázovité projevy odsuzující světový kapitalismus a jinak nedělat nic, tak jako někteří jejich soudruzi, naopak se rozhodnou k radikálním činům.
      Tato část filmu, kde se budoucí členové RAF pod vedením Andrease Baadera rozhodnou k ozbrojenému boji za svoje ideály a provedou první bombový útok na obchodní dům, je další silná část filmu.
      Do určitého okamžiku nás filmem provází novinářka Ulrike Meinhofová, která se snaží být nezaujatá, ale nakonec se přidá na stranu RAF a stane se jednou z vůdčích osobností této organizace, třetí do party je pak Baaderova milenka Gudrun Ensslinová, která je na rozdíl od výbušného Baadera až nečekaně chladná a racionálně uvažující, a to i v krizových okamžicích.
      Další důležitou postavou filmu je policejní velitel Horst Herold ztvárněný hercem Bruno Ganzem, který je známý z filmu Pád třetí říše. Postupuje velmi racionálně, jeho ztvárnění je rovněž skvělé.
      Všichni herci předvádějí skutečně skvělé výkony a i díky tomu je snímek tak dobrý. Charismatický představitel Andrease Baadera Moritz Bleibtreu je nejen velice přesvědčivý, ale především se s ním dokáže divák snadno ztotožnit a nejen jemu, ale všem hrdinům, fandit i když ví, že to s nimi dobře nedopadne.
      Největší klady snímku je jeho jistá nezaujatost, díky které si divák může vybrat - buď s členy RAF sympatizuje a chápe jejich důvody a cíle a nebo přesně naopak. Rozporuplnost a postupný vývoj skutečných postav od idealistických mladých lidí, kteří chtějí změnit svět po nekompromisní bojovníky, kteří nemají problém zabít toho, kdo jim stojí v cestě, ať už je to policista, který si to prostě zaslouží už proto, že se sám rozhodl, že bude sloužit imperialismu a buržoaznímu státu (Meinhofová ve filmu doslova říká, že ten, kdo je v uniformě, je jen obyčejné fašistické prase a podle toho by se s ním mělo zacházet!), až po samotné jejich cíle, a to vládní představitele často s nacistickou minulostí, kteří si to také z logických důvodů zaslouží.
      Režisér Edel je silný jak v komornějších částech filmu, ve kterých se často filozofuje na téma boje proti kapitalismu, tak i v dramatických a naturalisticky akčních scénách, které jsou nejen přehledné, ale i historicky co možná nejpřesněji popsané, a to způsobem, který jim nijak neubírá na svižnosti.
      Tempo filmu se výrazně zpomalí až ve chvíli, kdy dojde k zatčení vůdců první generace RAF a následně k jejich soudnímu procesu, při kterém si opravdu vtipně dělají co chtějí a zesměšňují jak soudce, tak celý svůj proces. V této části nastoupí do boje druhá generace RAF, která je mnohem radikálnější a pro svůj cíl osvobození svých vůdců naváže na již předchozí spolupráci s arabskými bojovníky proti Izraeli a USA.
      V poslední části skoro 150minutového filmu odehrávajícího se ve vězení, kde se všichni tři nacházejí, začíná docházet k jejich ideovým i osobním střetům, spojenými s nadějí úspěšného vysvobození, které se nakonec nepodaří. Působivá a výstižná je ta část skoro na konci filmu, kdy Baader na dotazy vyšetřovatelů odpoví, že první generace RAF dělala ve srovnání s tou druhou umírněnou politiku, s tím, že ta druhá a třetí bude podstatně radikálnější a krvavější a ať se zamyslí nad tím, že ty nové lidi venku ani osobně nezná a komu to vlastně slouží.
      Závěr filmu je předem očekávaný, ale i beztak velice silný a člověka nutí k zamyšlení nad smyslem jejich činnosti a tím, jestli přinesla více pozitivního či negativního.
      Já osobně si myslím, že RAF měla ze začátku svůj smysl a získala si i podporu části německé společnosti, a to především u mládeže, ale nejen u ní. Dokud zabíjeli jen americké vojáky, policisty a představitele státní moci, které velká část lidí vnímala dosti negativně, tak vše bylo v pořádku, ale ve chvíli, kdy začali umírat i obyčejní lidé, nemohli čekat, že jim to prospěje. Osobně se domnívám, že ozbrojený boj proti buržoaznímu státu s fašizujícími prvky má svoje opodstatnění, ale jen pokud má šanci na úspěch.
      V naší republice nám jako komunistům zatím nehrozí to, že bychom byli nuceni přejít od poklidného boje k ozbrojenému, ale pokud fašizace společnosti, kterou dnes pozorujeme, bude i nadále pokračovat tímto tempem, tak nám časem nic jiného nezbude. V naší zemi naštěstí je řada policistů na naší straně, a proto by bylo dobré získat je pro aktivní činnost, a to i pro případ, kdy bychom jednou byli donuceni k ozbrojenému boji proti sílícím fašistům, tedy pokud se nenecháme dobrovolně vyvražďovat tak, jako se to stalo v minulosti jak v Evropě, tak i v jiných zemích na světě.
      Když jsem odcházel z kina, měl jsem plnou hlavu dojmů a myšlenek o tom, jak hodnotit RAF a přínos jejich boje pro komunistické hnutí v Německu a nejen pro něj. Jedna věc je jistá: film je to jistě skvělý a všem ho jednoznačně doporučuji, a to především nám komunistům. Názor na něj a na činnost RAF si ale každý bude muset udělat sám.

Jiří Hráček